Když se minulé léto poprvé v České republice naplno otevřela debata o (nepřítomných) uprchlících a velmi nepravděpodobné situaci, že nás tady uprostřed Evropy nějaká „uprchlická vlna“ smete, nikdo netušil, jak daleko až může zajít. Na podzim si možná někteří oddechli – člunů ve Středozemním i Egejském moři začalo ubývat a optimisté doufali, že ubyde i nenávistných výkřiků s pravopisnými chybami v diskuzích. Jenže o celých 8 měsíců později je tatáž debata o uprchlících (kteří sem ovšem za celou dobu pořád ještě nestačili dorazit) pořád v plném proudu a naopak to vypadá, že pohlcuje čím dál tím větší část společnosti – anebo přinejmenším čím dál tím větší část politického spektra chystajícího se na blížící volební maratón. Na evropské i národní úrovni padají nesmyslná čísla i ostrá slova. Jenže zatímco evropské špičky dojednávají v Bruselu dohody ve stylu „oko za oko, zub za zub“ (tedy vrátíme Vám Pákistánce, dejte nám Syřana), jenom na hraničním přechodu v Idomeni na řecko-makedonské hranici je v tuto chvíli víc jak 14 000 lidí – mezi nimi mnoho žen a dětí, které se nemají kde umýt, schovat před deštěm, čeho se najíst, v klidu si chvíli odpočinout. V Řecku je téměř 40 000 lidí, pro které se teprve hledají ubytovací kapacity a staví tábory. Po celé Balkánské trase, jejíž uzavření nyní hlásá většina novinových titulků, jsou roztroušeny další stovky až tisíce lidí. Co s nimi bude? Na to novinové titulky ani politické špičky neodpovídají. Zavřením hranic se nejdřív strašilo, pak reálně vyhrožovalo a teď je najednou tady. Co se stane s těmi, kteří se mezitím nestačili dostat na tu správnou stranu?

Zatímco je možné se dlouze dohadovat o tom, zda navrhované řešení – tedy plošné vracení uprchlíků do Turecka, jejich následná „filtrace“ a výběr těch, kteří budou v Evropě potom přerozdělení do jednotlivých členských zemí, je vůbec prakticky realizovatelné, jedno je jisté – z Ženevské úmluvy o postavení a právech uprchlíků se pomalu ale jistě stává nadbytečný kus papíru. Veškerá dosavadní alespoň předstíraná azylová politika pozbývá smyslu. Není to překvapivé – už to, že se z ničeho nic některý stát může rozhodnout, že zkrátka nechce Afghánce, znamená porušení práva na azyl garantovaného právě Ženevskou úmluvou.  Tváří v tvář situaci, která celou Evropu zaskočila, nelze vymáhat trvání na starých pravidlech, která se ukazují jako nefunkční. Na co ale rezignovat nelze je tlak na to, aby navrhované nové řešení situace trvalo na oněch tak často diskutovaných „evropských hodnotách“, které má zachovat. Na jakých hodnotách je ale založená představa, že můžeme Evropu oplotit, v Turecku postavit milionové tábory a v nich dělat výběrová řízení na to, kdo by snad mohl být vhodným kandidátem na náš sociální blahobyt (což víceméně současně navrhované řešení předpokládá)?

Evropská debata je pohlcená otázkami po tom, jak se Evropa změní, co to s námi udělá, jak to zvládneme, jak moc se naše společnost změní (a případně kterým směrem by se měla změnit). Bylo by na místě upozornit i na to, jak hysterická je tahle debata především tam, kde reálně žádná změna nebo konfrontace s náročnou integrací nehrozí – například v České republice – nejvíc zarážející ale je, do jak podivné role se v této diskuzi dostali uprchlíci samotní. Debata se vede zásadně ve stylu my vs. oni, z homo sapiens na útěku se stal cizí živočišný druh. Při čtení zpráv ze summitu, kde se EU přetahuje s Tureckem, kdo co komu dá a co z toho bude mít, se dá velmi snadno zapomenout na to, že se pořád ještě bavíme o lidech a nejenom o dehumanizované mase – mase, která pro nás představuje především bezpečnostní problém, který je za každou cenu potřeba udržet mimo naše území – pokud se to povede, není už potřeba řešit, co se s ním stane právě v Turecku, které není zrovna proslavené dodržováním lidských práv. Z Řecka se mezitím stane jeden velký uprchlický tábor, který okolní země postupně oplotí a na mysl se tak vkrádají různé obrazy ze sci-fi filmů, kde zbytky lidstva zubožené chudobou a chorobami bojují o holé přežití, zatímco bohatí budují nové světy tam, kde to ještě není zničené a neobyvatelné.

Pokud ale definitivně nechceme žít v dystopické sci-fi realitě, měli bychom si uvědomit, že kromě bezpečnostního aspektu tu existuje i aspekt humanitární, který právě (opět) nabývá kritických rozměrů. Že fotografie z Idomeni, na kterých se tísní tisíce zubožených lidí v dešti a bahně nejsou obrazem z filmu ani vzdálené budoucnosti, ale je to realita odehrávající se den jízdy autem z Prahy. A měli bychom se urychleně začít sami sebe ptát, v kterém okamžiku se z lidí prchajících před válkou stal „bezpečnostní problém“ a opakující se už nezajímavý novinový titulek. Možná ve stejně chvíli, kdy se z mužů, žen a dětí, kteří všichni mají své životní příběhy, stal předmět obchodu s bílým masem mezi politickými špičkami za tichého přihlížení většiny.