Mnoho dat, z nichž můžu čerpat. Nové pohledy na věc. Nová témata, která mě dosud v souvislosti s problematikou domácí násilí nenapadla. Kontakty na zajímavé a fundované lidi, nejen z Norska, ale i z Česka. A nový zápal, který se ve mně probudil. Všichni to ze svého okolí známe. Většinu z nás to nenechává lhostejným. Ale vnitřní užírání se ničemu nepomůže. Musíme jednat. Všichni. Je to totiž problém nás všech. To jsou v kostce hlavní přínosy, které pro mě cesta do Norska znamená.
Den první, pracovní:
Sídlo ombudsmanky pro rovnost a proti diskriminaci. Nejsilnější dojem – všechny ženy, které nám ten den referovaly, byly očividně neskutečně zaujaté tématem své práce. I ty, které domácí násilí řeší z hlediska státní správy. Vnímají to jako významný celospolečenský problém, chtějí, aby Norové a Norky ještě více chápali, jak moc vážné a jak hrůzné následky násilí mezi blízkými nese. Jako hlavní zájem norského státu, reprezentovaného na fóru ženami z různých organizací, vidím snahu, aby oběti měly následně co možná největší komfort. Aby měly k dispozici jedno místo, kam přijdou, a ostatní služby (policie, lékaři, sociální pracovníci, terapeuti) dorazí za nimi. Možná inspirace pro Česko? Když pominu ono nasazení i lidí ze státního aparátu, tak třeba v praktické rovině mě zaujal mobil violence alarm, nebo-li přístroj, který oběť dostane od policie a který může jednoduchou aktivací informovat bezpečnostní složky, že se cítí v ohrožení. Což, vzhledem k tomu, že násilník je o tom, že jeho oběť alarm má, informován předem, působí i preventivně.
Den druhý:
Rodinné centrum v Oslu, podobných je po celém Norsku 50. Podle zástupkyně toho osloského patří mezi nejčastější důvody, proč klienti centrum vyhledají, silné hádky v rodině, které leckdy vedou až k násilí, přímo domácí násilí pak v této organizaci řeší asi ve 20 % případů. Hlavním tématem tohoto setkání nebylo domácí násilí, ale porozvodová péče. Třeba fakt, že přibližně polovina rozvedených párů nezvládá vzájemnou domluvu. Aktuálním, aspoň z mého pohledu, byla i norská dlouholetá zkušenost se střídavou péčí, která se v této skandinávské zemi týká cca 25 % dětí z rozvedených rodin. Podle expertky je velká část z nich velmi unavená, nestabilní, má problémy s navazováním přátelství. Dalším aktuálním bodem pak byla práce s rodinami etnických minorit (hlavně Somálci, Pákistánci a Poláci), která tvoří asi 30% náplně práce rodinných center. Tyto rodiny mají často ze státního aparátu strach a paradoxně právě kvůli tomu někdy o děti přicházejí. Mají strach dítě korigovat, aby nevědomky neporušily místní zákony, což často vede k tomu, že děti jsou nezvladatelné, škola na to upozorní a úřady situaci vyhodnotí jako nebezpečnou pro dítě.
Jednotka pro oběti znásilnění a násilí v blízkých vztazích. Lékařky a specializované sestry centra, které v Oslu funguje už tři roky. Pracuje přesně v onom ideálním nastavení, kdy oběť, která zde vyhledá pomoc, už nikam jinam nemusí. Zde ji experti vyšetří, vyslechnou, důkazové stopy archivují, aby měla týraná žena (případně muž) čas a klid na to, si rozmyslet, zda a jak problém chce řešit. Jednotka jí nabídne i následnou psychologickou, sociální a terapeutickou pomoc.
Odpoledne pak „hvězda“ programu, nesmlouvavá, rázná, servítky si neberoucí a po 37 letech práce v oboru naštvaná Tove Smaadahl. Příběhy z praxe, hrůzostrašné tak, že člověk chápe, kde berou inspiraci kultovní autoři severské krimi. Tak jako mně laikovi přišel norský přístup k domácímu násilí propracovaný, funkční a s potencionálem se stále vyvíjet dále, tak místní expertka Tove byla plná toho, že Norsko reprezentované různými institucemi toho stále zjevně nedělá dost. Myslím, že jsem nebyla jediná, koho napadlo, že bych násilníkům přála potkat jednou Tove osobně a vyslechnout si od ní její postoj.
Den třetí:
ATV – Alternativ To Violence. Síť center, která pracují s násilníky. Báječná Barbora Jakobsen, Češka žijící v Norsku a pracující pro ATV, nás zásobila mnoha daty. Ostatně data, která vyplynula z mnoha různých studií, byla velmi přítomná každý den pobytu a přinesla, alespoň pro mě, náměty na mnohá témata. Platí totiž, máš-li v různé tvrdá data, ne jenom emoce, mnohem lépe se problematika vysvětluje nejen veřejnosti, ale i odborníkům, zvlášť těm státním. Z Barbořina česko-norského pohledu mě velmi oslovilo to, že pro Nory je domácí násilí opravdu problém společenský, nikoliv osobní, té dané rodiny. Mnoho norských politiků a političek se vyprofilovalo právě tak, že násilí v blízkých vztazích přijalo za své téma. Stejně jako média, která pomohla tomu, aby se Norové posunuli ve vnímání domácího násilí a aby byli v této oblasti dostatečně vzdělaní, věděli třeba, kam se mohou nejenom jako oběti, ale i svědci obrátit. Z mnoha zmíněných studií mi přišla velice zajímavá ta, která se zaměřuje na ekonomické dopady násilí mezi blízkými. Jestliže Norové odhadují, že v jejich zemi může být tento dopad vyčíslen částkou minimálně 18 miliard za rok, tak jaký by byl asi u nás? Ocenila jsem i informaci, že česká organizace proFem bude mít v příštím roce vlastní studii na obdobné téma. Následně Barbora informovala o tom, jak ATV vznikalo. Mottem už tehdy, v roce 1987, bylo „Za násilí má vždy odpovědnost násilník“. Po Barboře předstoupili její dva osloští kolegové, Emil a Kristina, terapeuté ATV, kteří nám na dvou konkrétních případech vysvětlili, jak vlastně práce s násilníkem a jeho blízkými vypadá, jak často svým násilným chováním trpí (tento úhel pohledu mě dosud nenapadl a upřímně je pro mě celkem těžké ho přijmout).