Dnes jsme představili odbornou studii, jejímž cílem bylo zjistit, jak se jednotlivé kraje a tím i jednotlivé politické reprezentace liší v přístupu k inkluzívnímu vzdělávání. Srovnávaly se především počty škol, počty dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), rozdíly ve financování vzdělávání dětí s SVP, odlišné počty asistentů pedagoga a objemy financí na ně určené. Zároveň jsme chtěli postihnout trendy v této oblasti během uplynulého volebního období (2012-2015). Výsledky ukazují překvapivé rozdíly v charakteru vzdělávání žáků se speciálními potřebami v jednotlivých krajích.
Studie potvrdila, že kraje se významně liší v posuzování speciálních vzdělávacích potřeb dětí a především ve způsobu jejich financování. Jasně tak dokázala, že uvolňování finančních prostředků školám je politickým tématem.
Za celé sledované období lze pozorovat jasné trendy v posunu směrem k vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách: 63 % všech žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na základních školách bylo již v roce 2015 vzděláváno formou individuální integrace v běžné škole. Zároveň dochází k poklesu počtu základních škol pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (mezi roky 2012 a 2015 o 5,1 %, tj. 21 základních škol). K údajům o navyšování počtu integrovaných žáků je však třeba přistupovat kriticky, jelikož u řady krajů došlo ke skupinové integraci, kdy se žáci sice vzdělávají na školách hlavního vzdělávacího proudu, avšak stále segregovaně v samostatných třídách. Dále jsme zaznamenali nárůst počtu studentů se speciálními vzdělávacími potřebami na středních školách (mezi roky 2012 a 2015 o 4,6 %), což může být důsledkem zlepšení přístupu na střední školy pro tyto žáky.
Podíl žáků se SVP v populaci se v jednotlivých krajích výrazně liší – zatímco v Královéhradeckém kraji je jejich podíl na základní škole vysoký (přes 12 %), v Jihočeském nedosahuje ani 5 %, demografické rozložení žáků se SVP v populaci by přitom mělo být rovnoměrné. Tato disproporce však do značné míry vymizí, vyčleníme-li ze statistiky žáky s poruchami učení a chování.
Způsob, jakým kraje primárně ovlivňují oblast inkluzívního vzdělávání, je poskytování finančních prostředků. Některé kraje zakládají svou podporu pro žáky se SVP na relativně vysokém příplatku k normativu, kdežto jiné kraje alokují výrazné množství financí samostatně na platy asistentů pedagoga. Již méně krajů financuje z krajské rezervy rovněž kompenzační pomůcky pro žáky. Specifickým tématem jsou bezbariérové přístupy do škol, které jsou rovněž důležitou podmínkou pro úspěšnou integraci žáků. Většina krajů neměla informace o počtu bezbariérových přístupů a o školách, kde je třeba provést tuto investici.
Důsledkem zaměření krajů na finanční zajištění dostupnosti vyrovnávacích opatření je nízký důraz na metodické vedení škol. Také další vzdělávání pedagogických pracovníků je necháváno v kompetencích samostatných vzdělávacích organizací, na něž kraje nemají dostatečně úzkou vazbu – to se projevilo v dotazníkovém šetření, kdy řada krajských zastupitelstev neměla k dispozici informace o realizovaných kurzech dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. “Zdá se, že krajské odbory školství se jen málo věnují metodickému vedení škol při zavádění inkluze,” uvádí Robert Basch z Nadace Open Society Fund Praha, která srovnávací studii zadávala. “Pro budoucnost je nutné stanovit podporu a rozvoj inkluzívního vzdělávání za prioritní oblast a poskytovat nejen finanční, nýbrž rovněž metodickou podporu,” dodává Basch.
“Způsoby financování inkluzívního vzdělávání se v jednotlivých krajích doposud velmi lišily. Je proto téměř nemožné provést srovnání jejich finanční podpory inkluze. Tento fakt vede k nízké transparentnosti a ztěžuje kontrolu ze strany státních úřadů. Navíc při stávajícím systému sběru dat je velmi obtížné zhodnotit celkovou efektivitu hospodaření krajů v oblasti inkluzívního vzdělávání,” uzavírá za autory zprávy Sasha Prokosheva.
Inkluzívní vzdělávání v České republice: regionální perspektiva (publikace ke stažení).