Podpořte aktivity
Nadace OSF

Podpořte aktivity
Nadace OSF

Jak to vidí rodič

Patřím do generace tzv. Husákových dětí. Za doby mého mládí děti se zdravotním postižením „nebyly“. Samozřejmě, že musely být, stabilně se v našem státě rodilo (a rodí) kolem 4 % dětí s postižením, tyhle děti ale byly „neviditelné“. Hodně z nich vyrůstalo v ústavech, další prožily život v izolaci v rodinách, s nálepkou nevzdělavatelný či osvobozený od povinné školní docházky.

V normálních školách nebylo možné potkat dítě s tělesným či smyslovým hendikepem, o mentálním postižení ani nemluvě. I romský spolužák Martin zmizel do zvláštní školy už v první třídě. Nevzpomínám si, že bych znala osobně někoho s postižením, vím jen, že když jsme náhodou někoho třeba na vozíku na ulici potkali, dospělí vždycky říkali: „nedívej se na něj, neokukuj ho“ a táhli nás pryč.

Postižení lidé pro mou generaci i generaci mých rodičů představovali velké neznámo. A neznámo spojené s neznalostí, to s sebou přináší přirozeně obavy a strach. „Není jejich postižení nakažlivé? Nejsou agresivní? Neublížili by nám? Nejlíp je jim mezi svými.“ Ve skrytu duše jsme ale tušili, že to není v pořádku.Vždyť ocitnout se na „druhé straně“ je tak snadné. Stačí autonehoda, úraz při sportu, nepozornost, nebo zákeřná choroba… Proč by ale dítě, byť není perfektní, nemělo vyrůstat se svou rodinou, s kamarády? Vždyť i dítě, které nevidí, neslyší, nemůže se pohybovat, nebo mu to „tolik nepálí“ chce někoho mít rádo a touží, aby někdo miloval je. Každé dítě se může učit a něco naučit, každé dítě má nějaký dar, každé může svému okolí nějak prospět, pokud se mu dostane náležité podpory. Proč by si rodiny nemohly zvolit svou cestu, proč by měl o osudu jednotlivce rozhodovat někdo jiný?

Už 8 let se mě toto téma velmi osobně týká. Vychovávám syna s vzácnou genetickou poruchou, s mentálním postižením. Vím, že nikdy nebude jako ostatní zdravé děti. I když se budu hodně snažit, některé věci mu zůstanou navždy ukryté. Mám ho ale snad proto mít míň ráda? Od malička se s ním snažíme jednat jako se zdravým dítětem a velkou otázkou pro nás bylo jeho vzdělávání.

Chtěli jsme, aby vyrůstal mezi vrstevníky, pro dítě s handicapem je pobyt mezi zdravými dětmi velmi důležitý. Má možnost navázat sociální kontakty, naučit se zvládat společenské situace, ostatní děti ho mohou motivovat i ve výuce. I pro ně může být přítomnost žáka s hendikepem ve třídě důležitá – učí je toleranci, pomáhat druhým, rozvíjejí své sociální cítění a empatii. Měli jsme velké štěstí a podařilo se nám integrovat syna do spádové školy u nás v Liberci na sídlišti. Škola sice neměla s integrací dítěte s takovým postižením žádné zkušenosti, zachovala se ale velmi profesionálně.

Ve spolupráci s poradenským zařízením se podařilo získat od kraje finance na asistenta pedagoga, bez kterého by integrace nebyla v našem případě myslitelná. Společně jsme vypracovali individuální vzdělávací plán, který respektuje možnosti a schopnosti žáka, myslelo se i na úpravu prostředí a organizaci třídy, přípravu učitelského sboru. Všechny kroky se vyplatily.

Prvního září loňského roku Bartoloměj nastoupil spolu se svou asistentkou do školy a od té doby všechny překvapuje. Ve škole se mu líbí, učení zvládá nad očekávání, za půl roku se téměř naučil číst, umí to zhruba tolik, jako na konci druhé třídy praktické školy. Jeho skvělá paní učitelka ho zapojuje do dění ve třídě, stejně jako ostatní děti má Bartoloměj šanci zažít úspěch.

Asistentka s ním procvičuje učivo, udržuje jeho pozornost, a když je potřeba, pracuje s ním i individuálně. Ve škole má Bartoloměj řadu kamarádů, se kterými si hraje i zlobí, dobře ho ale znají i další zaměstnanci školy (kuchařky, školník) a rodiče spolužáků. Jsem šťastná, že se vynaložené úsilí vyplatilo a přála bych podobný pocit zažít všem rodičům dětí se zdravotním postižením či jiným znevýhodněním.

Hana Kubíková

Bartoloměj Hruš