Podpořte aktivity
Nadace OSF

Podpořte aktivity
Nadace OSF

24.2.2016

Fotograf odborníkem na migraci?

Fotograf Jan Šibík opět zavítal za uprchlíky na Balkán a znovu viděl všude odpadky. Se svými zážitky se podělil se čtenáři Reflexu.

V České republice v posledních měsících rostou odborníci na migraci, azylové právo a historii uprchlických vln jako houby po dešti. Tématu se s různou mírou razance chopili geologové, rockoví zpěváci, o entomolozích a pravicových sociolozích ani nemluvě. Zvláštním úkazem je uznávaný fotograf a fotoreportér Jan Šibík, který v aktuálním čísle časopisu Reflex publikoval svou již několikátou reportáž z tzv. balkánské trasy.

Fotograf není novinář

Šibík se ocitl pod palbou kritiky už za svůj první, dnes již téměř legendární výstup na Aktuálně.tv. Držel tehdy v ruce tatranku a nakousnutou housku a žehral na nehospodárnost migrantů i těch, kdo se jim snaží pomáhat – v závěru neváhal zmínit i průměrnou cenu karimatky v českém maloobchodě. Jeho „reportáž“ sice bylo snadné zesměšnit, protože si o to na některých místech přímo říkala, sdílely ji, citovaly a komentovaly ale tisíce lidí, kterým potvrzovala, co si o dané situaci chtěli a potřebovali myslet.

Po nesouhlasných mailech, komentářích a výpovědích dalších lidí, kteří byli ve stejnou dobu na stejném místě a dokázali komplexně doplnit Šibíkův jednostranný pohled, se fotograf za toto své reportážní dílko dokonce omluvil a zmínil, že mu zpětně došlo, komu tímto způsobem práce nahrává. Aktuální reportáž v Reflexu, kde jsou Šibíkovy (jinak velmi zajímavé) fotografie doplněné krátkým rozhovorem s autorem, však vypadá trochu jako snaha ublíženě se pomstít všem, kteří fotografovi napoprvé nechtěli dát za pravdu.

Už se sice mnohokrát ukázalo, že vyvracet dezinterpretace a uvádět chybné faktické údaje na pravou míru nemá v současné situaci valný smysl, přesto mi to nedá. Šibíkovu reportáž totiž nelze označit ani za záměrně lživou, a dokonce ani za neúmyslně nepravdivou, protože autor v ní nejspíš opravdu popisuje to, co na vlastní oči viděl – a v tom je právě kámen úrazu. Jedná se totiž o čistou dojmologii, útržky informací vytržené z kontextu a Šibíkovy osobní postřehy. Jenže v Reflexu se ze svého dvorního fotografa, který strávil několik dní na momentálně poměrně fotogenickém Balkáně, zjevně rozhodli udělat vrchní autoritu na uprchlíky, jejíž přehled a kompetenci lze shrnout do neustále opakované věty: „Já jsem na straně uprchlíků, ale…“

Říkám pravdu

Šibík zmiňuje několik evergreenů – například fakt, že si po sobě uprchlíci neuklízejí. Nebere přitom vůbec v potaz, že ti lidé možná několik nocí nespali. Nenapadne ho, že neměli čas si po sobě uklidit. A už vůbec se nezamyslí nad tím, že kdekoliv, kudy projde za jednu noc třeba dva tisíce lidí, prostě zůstane nepořádek, i kdyby to nebyli uprchlíci, ale třeba fanoušci seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jeho vnímání situace je zúžené na jediné: „Viděl jsem odpadky, a tak vám zde říkám pravdu.“

Podobně se zamýšlí nad tím, proč například dobrovolníci plýtvají, proč nedokážou zajistit přísun dřeva na rozdělávání ohňů atd. Nemá cenu argumentovat tím, že sehnat v severním Řecku větší množství dřeva na topení prostě není v silách dobrovolníků a dokáží to jen větší organizace (jako třeba jím zmiňovaní Lékaři bez hranic) díky svým logistickým a finančním možnostem. Rozčiluje se, že se karimatky a spacáky nečistí a neperou – ale nepátrá po tom, zda by to bylo s ohledem na hygienické normy, dostupnost velkokapacitní prádelny v blízkosti táborů a podobně vůbec možné. Nepřemýšlí o tom, že většina dobrovolníků nemluví jazykem uprchlíků, že uprchlíci nemluví řecky ani makedonsky (když popisuje situaci v táboře v Eidomeni na řecko-makedonské hranici). Podává zkrátka své zážitky ve stylu „přišel jsem, viděl jsem a teď to říkám nahlas“. A redakce Reflexu už se vůbec neobtěžuje dodat Šibíkovým prohlášením širší souvislost nebo se třeba zeptat na názor i někoho jiného. Dojmy a fotografie člověka, který o migraci nic neví a z podstaty své práce ani vědět nemá, tak vydává za „reportáž“ a „necenzurované svědectví z místa“.

Nedůvěra k expertům

Nejúsměvněji pak působí jeho rádoby kritika „sluníčkářů“. Šibík je obviňuje z jednostranného pohledu na věc, z nevstřícnosti k médiím a z černo-bílého vidění. Společně s dalšími lidmi se již půl roku věnuji koordinaci českých dobrovolníků na Balkáně a mohu se zcela klidným svědomím potvrdit, že oněch pověstných sluníčkářů (ať už je to cokoliv), je mezi nimi naprosté minimum. Náročnou práci v terénu vydrží lidé, kteří moc dobře vědí, co se děje, a jsou si naprosto vědomi všech rizik.

Jenom čeští dobrovolníci mají na svědomí několik stovek mediálních výstupů, pravidelně vydávají tiskové zprávy (občas i v angličtině), komunikují na Facebooku, účastní se všemožných debat a přednášek, reagují na výroky politiků, hojně vystupují v médiích. Na dotazy odpovídáme téměř každému – a novinářům víceméně denně. Šibík se ale nikdy dobrovolníků na nic nezeptal. Co si myslet třeba o tom, že v reakci na jeho komentář ho redaktor Českého rozhlasu pozval do duelu s koordinátorkou dobrovolníků a on odmítl? Proč jsou tedy dobrovolníci podle něj těmi uzavřenými a neschopnými komunikace? A navíc – je něco divného na tom, když lidé, kteří mají velmi negativní zkušenosti s novináři a nemají čas ani chuť dělat si PR, protože musí prostě pracovat, někdy odmítnou něco komentovat?

Šibíkovi možná nelze upřít snahu pravdivě a pravděpodobně s dobrým úmyslem a čistým svědomím popsat to, co viděl. Jeho očividná neznalost kontextu však nahrává těm, mezi které se on sám urputně nechce počítat, tedy salónním českým xenofobům. Jeho neschopnost dohlédnout důsledky své neprofesionální práce a ublížená snaha nandat to těm, kteří mu říkají, že to, co viděl, je jenom zlomek toho, co jiní zažili, by byla možná v jiné situaci úsměvná. Na povrch zde ale vyplouvá mnohem závažnější otázka: proč je u nás odborníkem na migraci každý, kdo někdy viděl migrovat brouka, četl knihu v angličtině nebo byl fotit v Asii? Kde se v lidu bere ta naprostá důvěra v samozvané odborníky, doprovázená konspiračním obviňováním ze lžispiknutí každého, kdo na mezery v informacích upozorní?

Cílek, Brichta nebo „bývalá muslimka“ Bitarová tak u veřejnosti požívají větší úcty než arabisté formátu Bronislava Ostřanského, pravicový sociolog Hampl hravě zastíní světoznámého Zygmunta Baumana a v televizi o migraci mluví advokátka Samková. Není pak divu, že fotograf, který strávil na Balkáně několik dní, je brán jako stoprocentní zdroj informací o situaci na místě, zatímco lidé, kteří tam tráví dennodenní prací měsíce, hravě označí za neinformované a diskuse neschopné naivky.

Česká nechuť k autoritám je vcelku diskutované téma a tendenci hledat jednoduché odpovědi lze těžko vyčítat lidem, kteří odborníky na dané téma nejsou a být nemohou, protože řeší zcela jiné starosti. Kde se ale tedy stala chyba? Kdo může za to, že dojmy a emoce jsou brány jako fakta a informace, zatímco skutečná data, čísla a kontext věcí jsou považovány za lež a propagandu? Jsou to novináři? Nebo jsme to my, kteří věci možná skutečně rozumíme, ale neumíme to nikomu předat ani vysvětlit? A co s tím? Dopátrat se odpovědi na tuhle otázku je pravděpodobně mnohem důležitější než poukazovat neustále a pořád dokola na faktické nesrovnalosti v textech Šibíka i jiných. Ale na rozdíl od druhé jmenované činnosti vůbec nevím, kde s tím pátráním vlastně začít.

(článek vyšel původně na A2larm.cz)

Marie Heřmanová

Marie od podzimu 2015 koordinuje migrační aktivity v Nadaci OSF. Kromě toho je doktorandkou sociální antropologie na FHS UK a věnuje se koordinaci dobrovolníků ve spolku Pomáháme lidem na útěku.