Brian Foster působí jako konzultant ve vzdělávání se zaměřením na inkluzi romských dětí ve Velké Británii, ale i v dalších evropských zemích. V České republice spolupracuje s Nadací Open Society Fund Praha, která podporuje sedm projektů zaměřených na včasnou péči o romské děti ze sociálně vyloučených lokalit. Partnerské nevládní organizace zde spolupracují s romskými rodiči dětí již ve věku od 0-6 let, pomáhají jim zlepšovat rodičovské kompetence a celkovou péči o děti. A přispívají tak k tomu, aby děti bez problémů absolvovaly mateřskou či později základní školu.

Nejste v Praze poprvé – navštívil jste ji již v roce 2003 a nyní tu konzultujete projekty včasné péče. Mohl byste říci, zda zde v České republice s odstupem času vidíte nějaký posun v inkluzi Romů?

Poprvé jsem do České republiky přijel v roce 2003 – už tehdy jako konzultant a zajímavé je, že jsem tenkrát pracoval se dvěma organizacemi, se kterými pracuji i nyní, o deset let později. Jsou to organizace Nová škola a Step by Step. V roce 2003 jsme pro Ministerstvo školství připravovali manuály pro vzdělávací praxi s důrazem na začleňování a v tomto konkrétním projektu je očividně ještě stále co dělat. Změna, které jsem si všiml asi nejvíce, je Praha samotná, neboť se stala velmi moderním evropským městem.V roce 2003 se jím pomalu začínala stávat, ale člověk ani nemusel popojet moc daleko, aby poměrně silně ucítil post-sovětského ducha. Pamatuji si, že už tenkrát jsem si uvědomoval, že jediní Romové, které bylo vidět v centru Prahy, byli ti, kteří kopali silnice, a právě tohle se vůbec nezměnilo – ještě před pár lety byla Praha převážně bílým městem. Podobná situace je v některých z odlehlých komunitách, se kterými pracujeme v Ostravě a v západních Čechách. Mám pocit, že ani tady se toho moc nezměnilo a že jsou zde extrémní podmínky chudoby. To ale platí i v některých chudších oblastech Prahy – i tam vládne extrémní chudoba a situace Romů se moc nezměnila.

Abych byl upřímný, cítím se trochu zklamaný, že o deset let později už ani nespolupracujeme s ministerstvem. To, co ve skutečnosti děláme, je, že dohlížíme na dobročinné příspěvky, které jdou do neziskových organizací po celé zemi. V situaci Romů mnoho změn nevidím, přestože se zdá, že Praha a Česká republika obecně se stávají bohatšími, úspěšnějšími a snad i otevřenějšími pro začleňování.

A kdybyste měl porovnat situaci začleňování v České republice a jiných zemích…?

To je velmi obtížné. I ve Velké Británii máme před sebou ještě velký kus cesty. Je ironií, že mnoho anglických Romů a Travelerů (tradičních britských Romů) žije v podmínkách odpovídajícím podle mě situaci ve vyloučených komunitách nebo kempech s karavany. Do těchto konkrétních oblastí v podstatě nikdy nepřijde nikdo, kdo není v příbuzenském vztahu k tamním rodinám, takže jejich ráz není nepodobný některým vyloučeným komunitám, které jsem navštívil v České republice. Co ale v Anglii máme, je mnohem lépe ustavená tradice integrovaného vzdělávání. Londýn je tak rozmanité město, že představa školy s převážně jedinou rasovou skupinou je vlastně dost zvláštní. Většina škol je rozmanitých, ale existuje zde tolik etnických minorit, že problém Romů a Travelerů není tak kritický – nejde jen o „my“ a „oni“, je zde velmi mnoho rozdílných skupin. Venkovské oblasti po celé zemi nejsou tak multikulturní, ale většina učitelů se vzdělává ve městech, která většinou multikulturní jsou, takže je zde dobře ustavená tradice začleňování. U nás neexistuje nic takového jako tradice „speciálních“ nebo „praktických škol“ – ještě asi před dvaceti lety tomu tak bylo, ale těchto škol jsme se zbavili z finančních důvodů, protože se zjistilo, že bude levnější děti s potřebou zvláštní péče dostat do běžného školství co nejdříve to je možné – nikdy to nebylo spojené s tím, že by se Romové považovali za jakkoliv intelektuálně podřadné, jako je tomu tady.

V zemích jako je Rumunsko opět najdeme vyloučené komunity, které jsou neuvěřitelně chudé, z čehož plyne spousta problémů. Ale když jsem byl v Bukurešti, měl jsem pocit větší provázanosti – na ulici skutečně potkáváte tmavé tváře a vidíte rasově smíšené skupiny mladých lidí, jak se spolu vesele baví, což je přesně to, na co jsme zvyklí v Londýně. Očividně to neplatí pro celé Rumunsko, ale cítím, že tam dochází k posunu. Také v Litvě jsem navštívil velmi vyloučené komunity. Mezi všemi těmi zeměmi najdete rozdíly i podobnosti.

Co bychom měli v České republice zlepšit? Liší se to podle místa a co je tím nejdůležitějším? Jsou to spíš místní úřady, neziskové organizace anebo vláda?

To hlavní, co je potřeba, je postupující systém začleňování a netýká se to ve skutečnosti jen Romů, ale úplně všech dětí. V roce 2003 jsem navštívil některé školy, kde to fungovalo výtečně, takže ono to v České republice existuje – jen to není rozšířené napříč celým systémem. Myslím si, že to je ten hlavní cíl a neexistuje žádná omluva pro to, že zde integrované školství není. Děti mají právo na vzdělání – všechny bez rozdílu a skutečnost, že zde stále ještě existují „praktické školy“ a navštěvuje je tolik Romů, je v České republice obrovský problém.

Ptáte se mě na neziskové organizace. Myslím, že jejich rolí je upozorňovat vládu a pomáhat jí najít cestu dál, takže si myslím, že neziskové organizace by měly podporovat dobrou praxi, inovační přístupy k učení, a potom s tím přijít za vládou a říci: „Toto je příklad dobré praxe, podařilo se nám, aby to fungovalo, a myslíme si, že vy můžete dokázat, aby to fungovalo v širším měřítku.“ Když se ještě jednou vrátím ke svému pobytu v Rumunsku, tam to bylo celé naopak – všichni, včetně ministerstva, se snažili vyvinout příklady dobré praxe, ale nikdo neusiloval o to, aby se změnil systém jakožto celek. My jsme v roce 2003 komunikovali s ministerstvem a snažili se ho podpořit v tom, aby rozšířil novinky zavedené neziskovými organizacemi jako je Nová škola, a jsem si jistý, že k určitému posunu zde došlo, ale ne tolik, kolik by bylo třeba.

Co se týká konceptu včasné péče, můžete říci, proč a jak včasná péče napomáhá vyřešit problémy, se kterými se romská menšina setkává?

Těch faktorů, které neumožňují, aby romské děti získaly stejné příležitosti jako ostatní, je mnoho. V jádru toho všeho je pravděpodobně rasismus a diskriminace, ale je zde také chudoba, nedostatečná vzdělanost rodičů a nedostatek zkušeností nabytých skrze hru. Je obtížné dostat dítě do školky, existují tu finanční tlaky – takže kostky jsou proti Romům vrženy poměrně silně. Věřím, že jedna z věcí, které můžeme udělat, je snažit se dát dětem co nejlepší start. A to můžeme udělat tak, že posílíme dovednosti a důvěru romských rodičů. Péče o dítě je v romské kultuře silným prvkem. A toho je potřeba využít, případně pozměnit – ale ne proto, že by s ním něco nebylo v pořádku, ale proto, abychom dětem umožnili dosáhnout potřeb, které si diktuje poměrně zkostnatělý vzdělávací systém. Říci rodičům, že jestli chtějí, aby byly jejich děti úspěšné v rámci českého vzdělávacího systému, musí jim dát lepší start než mají průměrné české děti. Černí rodiče v Británii si toto uvědomili už před nějakými 20 či 30 lety a začali s tím, čemu se říkalo doplňkové školy – jinými slovy, řekli si: „naše děti pro to, aby dosáhly rovnosti, potřebují více“. Není to spravedlivé a není to tak, jak by to na světě být mělo, ale je to jistě jedna z těch podstatných věcí, co můžete udělat. Ale řekl bych, že by to nemělo být věcí jedinou. Musí zde existovat také zastání u ministerstev a vlády, abychom je přesvědčili nebo jim dokázali, že tyto děti mají právo být začleněny. Nemělo by to celé záležet jen na snaze jejich rodičů.

Takže říkáte, že včasná péče by se měla zaměřit hlavně na rodiče – a nejen na samotné děti?

Ano, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je, že většina Romů věří, že jejich děti mají zůstat doma nejméně do čtyř nebo pěti let věku. Pakliže chceme děti skutečně začlenit co nejdříve, dokonce ještě dříve, než se narodí (protože otázky výživy, připravenosti obecně, zkušeností a matčiny opory – jsou všechno součásti raného vývoje dítěte) potom se hodně z toho týká domova. Nechceme projekty, které hlásají: „Musíte nám dát své děti a my je proměníme tak, aby byly schopné uspět ve vzdělávacím systému.“ Chceme, aby romští rodiče měli od svých dětí velká očekávání. Chceme, aby cítili, že se na tomto procesu mohou podílet, i kdyby sami měli jen nízké vzdělání. Mohou sdílet knihy, mohou si se svými dětmi hrát, takže tady jde hodně o to, aby se rodiče na procesu podíleli, a to jak otcové, tak matky. Zaměření na rodinu s ní musí být v souladu – a nikoli jí říkat: „Vezmeme vaše děti a proměníme je v to, co vyžaduje systém.“

Jaké jsou silné a slabé stránky neziskových organizací v České republice?

Pracuji pro neziskové organizace v Británii a mezi nimi a těmi českými existuje mnoho podobností. Jedná se o velmi obtížnou oblast práce, kde je opravdu dost náročné dosáhnout úspěchů. Je třeba udržet zaměstnance těchto organizací motivované. Musíte mít vysoká očekávání. To je to, co vidíme v těch nejlepších organizacích. Součástí toho, čím přispíváme, je podpora lidí v projektech – aby sledovali, co dělají, a nespokojili se s tím, že dorazí do práce a vyslechnou si problémy, jakým Romové čelí, ale skutečně se snaží o to, aby něco měnili. Není možné něco takového chtít od kohokoliv, protože té změny se dosahuje těžko. Setkali jsme se s některými skutečně oddanými lidmi, kteří se velmi snaží situaci Romů zlepšit a snažíme se o to, aby se tito lidé setkávali a komunikovali spolu. Pakliže má jeden člověk nebo jeden projekt nějaký dobrý nápad, chceme, aby ho sdílel s ostatními. A právě to neziskové organizace ne vždycky dělají. Mají-li nějaký dobrý nápad, chtějí, aby zůstal jen a jejich. Ve skutečnosti ale potřebujeme docílit toho, aby spolu neziskovky spolupracovaly a nápady sdílely, aby se mohlo dosáhnout příkladů dobré praxe.

Stačí, když se včasnou péčí zabývají neziskové organizace anebo by se jí měly zabývat také místní úřady, a pakliže ano, jak? Jaká je v tomto ohledu role státu?

Toto je absolutně role státu – protože stát je ten, kdo tyto služby všem členům české společnosti poskytuje. Proč je zde odlišný postup? Romové mají své vlastní organizace, které se jim věnují, ale takhle by to přeci být nemělo. O tomhle jsem naprosto přesvědčen. Rád bych jednou viděl více příkladů dobré praxe, které budou vidět a budou se moci rozvíjet ku prospěchu všech. Součástí toho, co děláme, je podpora vzdělávání orientovaného kolem dítěte. Upřímně věřím, že by všem v České republice prospělo, kdyby se ve školách používalo více takových metod. Pokud se nám povede dobrou praxi se vzděláváním romských dětí vybudovat – tak, aby byla funkční a bude umět vyrovnat jejich znevýhodnění, a když ji také budeme sdílet s místními samosprávami a vládou (protože vedení vlády potřebujeme), pak si myslím, že můžeme dosáhnout udržitelné změny.

Jaká je situace ohledně včasné péče v ostatních zemích? Můžete uvést nějaké nejlepší příklady, kterými bychom se mohli inspirovat?

V Británii jsme svého času měli velice dobrý příklad včasné péče – byl součástí předchozí vlády a jejího závazku do vzdělání investovat. Kvalita vzdělání v britských městech skutečně stoupla. Předtím děti ve městech dosahovaly podprůměru a nyní tyto výsledky o hodně stouply. Zcela jistě bylo v Británii takovým příkladem i financování od iniciativy „Sure Start“ (Jistý start). Zejména v sociálně slabých oblastech byla zřízena dobře financovaná centra s řádně vyškolenými pedagogy, takže děti z poměrně dost chudých komunit dostávaly dobrý, na hře založený start pro své vzdělání. Netvrdím ale, že Británie je ve všem lepší – a v tomto konkrétním případě vycházelo financování projektu z něčeho, co už dnes neplatí, takže leccos už zase mizí, ale stále si myslím, že je to příklad dobré praxe. Moje práce v ostatních zemích se netýká včasné péče, takže se obávám, že s ní nemám tolik zkušeností jako mám s obecnějšími problémy Romů.