Jakákoliv diskuse o definici inkluzivního vzdělávání se neobejde bez odkazu na Prohlášení ze Salamanky z roku 1994. Prohlášení utvrzuje právo jedince na vzdělání, jak je zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod z roku 1948. Zároveň obnovuje závazek z celosvětové konference Vzdělávání pro všechny z roku 1990 ujištěním, že platí pro všechny bez ohledu na konkrétní individuální rozdíly. Navazuje také na Standardní pravidla OSN pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením z roku 1993, která členské státy zavazují k tomu, aby zajistily, že vzdělávání osob s postižením je integrální součástí vzdělávacího systému.
Prohlášení ze Salamanky, které vyzývá k inkluzivnímu vzdělávání, podepsali už v roce 1994 zástupci české vlády – jako jedni z 92 zemí na Světové konferenci o vzdělávání osob se speciálními vzdělávacími potřebami pořádanou Organizací OSN pro vědu, kulturu a vzdělávání (UNESCO) a španělským ministerstvem pro vědu a vzdělávání. Signatáři Prohlášení se zavázali co nejrychleji zajistit přístup ke vzdělávání dětem, mladým lidem a dospělým se speciálními vzdělávacími potřebami v rámci běžného vzdělávacího systému. Vyjádřili přesvědčení, že vzdělávací systém by měl být navržen takovým způsobem, aby zohledňoval šíři a rozmanitost individuálních vlastností a potřeb dětí.
Prohlášení přináší nové pojetí vzdělávání dětí a dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami, a to inkluzivní vzdělávání. Definice inkluze je v Prohlášení velmi široká a přesahuje koncept zdravotního postižení. V akčním rámci Prohlášení jsou vyjmenovány kategorie dětí, které by mohly být ohroženy vyloučením z běžného vzdělávání: děti s postižením, děti mimořádně nadané, pracující děti a děti ulice, děti migrujících a kočujících společenství, děti jazykových, etnických a náboženských menšin, děti z marginalizovaných oblastí či skupin.
Základním principem inkluzivních škol, jak navrhuje Prohlášení ze Salamanky, je, že všichni žáci se mají učit společně, kdykoliv je to možné a že běžné školy musí reagovat na rozmanitost individuálních potřeb jednotlivých žáků. K tomu se má školám dostat adekvátní podpory a služeb. Běžné školy podle Prohlášení představují nejúčinnější nástroj boje s různými diskriminujícími postoji, pomáhají budovat soudržnou společnost a přispívají tak k vyšší ekonomičnosti celého vzdělávacího systému. V rámci inkluzivních škol by děti se speciálními vzdělávacími potřebami měly obdržet jakoukoli dodatečnou podporu, která může být třeba pro zajištění jejich účinného vzdělávání.
Konference navíc přijala i Akční rámec pro vzdělávání dětí a dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami, který navrhuje konkrétní kroky na úrovni států, na úrovni regionů a zřizovatelů škol, ale i škol samotných a také možnosti mezinárodní spolupráce. Akční rámec uvádí, že vzdělávací politika má směřovat k tomu, aby dítě s postižením navštěvovalo takovou školu, kterou by navštěvovalo, kdyby žádné omezení nemělo. Politická i finanční opatření mají vést k tomu, aby se školy stávaly inkluzivními. Je třeba vyčlenit zdroje na podpůrné služby školám. Na všech úrovních by měla vzrůst vzájemná spolupráce jednotlivých institucí. Na místní úrovni je třeba koordinovat externí podpůrné služby školám. Na úrovni školy je třeba sledovat pokroky každého dítěte. Školní vzdělávací programy se mají přizpůsobovat potřebám dětí. Děti se speciálními potřebami se mají učit v kontextu stejného kurikula s adekvátní podporou. Je třeba nově promyslet přípravu a vzdělávání učitelů. Mezi vedením škol, učiteli a rodiči by se mělo rozvíjet partnerství založené na spolupráci a vzájemné podpoře. Politici by měli veřejnost pravidelně informovat o svém pozitivním postoji k inkluzi.
Návazné kroky
V roce 2003 přijala Rada Evropy Politickou deklaraci (Malaga Declaration) a její Akční plán (2006). Ministři se shodli, že vzdělání je základní nástroj sociální integrace, děti s postižením by měly chodit do běžných škol, je třeba jim usnadnit přestup do dalšího vzdělávání a zaměstnání a ukotvit princip celoživotního vzdělávání.
V České republice byl v roce 2004 schválen nový školský zákon 561/2004 Sb., který garantoval rovný přístup ke vzdělávání a stanovil povinnost každé základní školy přijmout jakékoliv dítě s postižením či znevýhodněním ze spádové oblasti.
Dalším milníkem se stala Úmluva o právech osob se zdravotním postižením přijatá OSN v roce 2006. Článek 24 Úmluvy, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2009, žádá pro osoby se zdravotním postižením inkluzivní vzdělání (základní i střední) v místě bydliště jakožto základní lidské právo. Letos byl k článku 24 schválen Obecný komentář, který podrobně vysvětluje znění jednotlivých vět obsažených v článku a popisuje způsob jejich naplňování v praxi. Komentář byl OSN přijat 26. srpna 2016.
Historický kontext
Na konci 19. a počátku 20. století začaly vznikat speciální školy (často ústavního charakteru), aby se dětem se smyslovým postižením dostalo vzdělání. Časem přibývalo speciálních škol i pro děti s dalšími druhy postižení. V některých zemích či venkovských oblastech ale stále také zůstávaly děti se speciálními potřebami bez možností vzdělávání. Speciální školy i speciální třídy přinesly mnoha dětem nenahraditelnou příležitost potkávat se svými vrstevníky a rozvinout své schopnosti. Učitelé ve speciálních třídách a školách postupně získávali úctyhodné zkušenosti a vysokou odbornost v naplňování individuálních potřeb svých žáků. Avšak to s sebou přineslo i vznik celého systému speciálních mateřských, základních i nižších středních škol fungujících zcela izolovaně od hlavního vzdělávacího proudu. Umožnil to všeobecně sdílený názor, že požadavky na vzdělávání dětí se speciálními potřebami mohou být nejlépe uskutečněny umístěním dětí do speciálních tříd a škol. Vzdělávací potřeby dětí byly upřednostňovány nad jejich sociálními potřebami.
V padesátých a šedesátých letech se zejména v USA a v Kanadě formovala rodičovská hnutí na obhajobu práv dětí s postižením. Zasazovala se zejména za propuštění dětí z ústavů a za odstranění fyzických i sociálních bariér. Na to navázaly požadavky rodičů za umístění dětí s postižením do běžných škol.
Od 70. let začal v Severní Americe a poté i v západoevropských zemích proces deinstitucionalizace, který byl dále provázán s principem integrace osob s postižením do společnosti. Na základě tlaku obhájců občanských práv a svobod byl v USA, jako první zemi na světě, přijat zákon o vzdělávání osob s postižením (1975, The Individuals with Disabilities Education Act IDEA), který stanovil, že všechny děti s postižením mají právo na vzdělávání v “co nejméně omezujícím prostředí” (LRE – least restrictive environment) společně s vrstevníky bez postižení. Tento klíčový zákon byl dále novelizován v letech 1990, 1997 a 2004.
Integrace osob s postižením do společnosti přináší i nový pohled na integraci dětí s postižením do škol. Na konci osmdesátých a začátku devadesátých let pak sílí povědomí nutnosti vytvořit spravedlivější společnost pro všechny, což nutně znamená i odklon od odděleného (tzv. segregovaného) speciálního školství.
Právě Prohlášení ze Salamanky z roku 1994 bylo prvním dokumentem prosazujícím inkluzivní vzdělávání, kterému se dostalo tak mohutné mezinárodní podpory – podepsalo ho 92 zemí. Odpovědí byly zásadní změny ve vzdělávací politice v USA, Kanadě i Velké Británii. K hnutí za inkluzivní vzdělávání se připojily i země Asie a Pacifiku. V současné době legislativa všech zemí Evropské unie vyžaduje či prosazuje inkluzivní vzdělávání.
Český překlad Prohlášení ze Salamanky ke stažení
Karin Marques, Nadace Open Society Fund Praha, 1. 10. 2016