Program pro romské vysokoškolské studenty za šest let svého fungování podpořil 22 studentů, kteří získali nejen finanční prostředky na studium, ale především potřebnou praxi na stážích ve velkých korporacích, ale i malých lokálních firmách či státních institucích. Mentoři jim pomohli rozvinout nové dovednosti a znalosti a nasměrovat je. Ze studentů se stali učitelé a učitelky, policisté a policistky, sociální pracovníci a pracovnice a můžete se s nimi potkat i v takových korporacích jako Škoda Auto. My po těchto krásných a smysluplných 6 letech předáváme program dalšímu průkopníkovi, a to do rukou Nadace Albatros. Jaké byly ty roky strávené s programem a se studenty? Jaký je přínos celého programu? O tom vypráví koordinátorky Lucie Plešková a Kateřina Sirotková.

Jak program pro romské vysokoškoláky vznikl? Co bylo impulzem?

Lucie: Tématu vzdělávání a mladých lidí se nadace v různé podobě věnovala v podstatě od svého vzniku. Po roce 2007, kdy Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl v případu „D. H. a ostatní proti České republice“, že jsou romští žáci v českém vzdělávacím systému diskriminováni, jsme se intenzivněji začali věnovat tématu inkluzivního vzdělávání, a to právě s ohledem na romské děti (ale nejen je). Ukázalo se, že těmi, kdo nám mohou pomoci přesvědčit politiky a úředníky o nutnosti realizovat potřebné změny, jsou právě mladí studenti a studentky, kteří mohou mluvit o svých osobních zkušenostech s diskriminací a segregovaným školstvím. Nicméně takovýchto studentů na vysokých školách nebylo mnoho a tak se nadace rozhodla začít je aktivně podporovat. Druhým impulzem pro vznik tohoto programu pak byl zájem ze strany jednoho z dárců programu, Honzy Barty, který se rozhodl, že by romské vysokoškolské studenty rád podpořil a hledal cestu, jak.

Romští studenti se stále setkávají s překážkami při hlášení se na školu, studiu i v získávání zaměstnání. Jaké překážky považují vaši stipendisté za nejtěžší? Popište nám některé osobní zkušenosti stipendistů.

Kateřina: Zkušenost každého z nich je v tomto směru rozdílná. Někteří velmi konkrétně popisují drobné a každodenní xenofobní komentáře a narážky od lidí, které potkávají v běžném životě. Velmi špatnou zkušenost také někteří měli ve chvíli, kdy sháněli podnájem. O tomto fenoménu psal Robert Oláh bakalářskou práci. která měla velký ohlas. Pro mě osobně byla nicméně silná výpověď od jedné ze stipendistek, která to formulovala tak, že vlastně celý svůj život má pocit, že ať se učí a pracuje na sobě sebevíc, je stále za svými spolužáky a důvodem je to, že na samém začátku nestartovala ze stejné čáry.

Lucie: Současně studenti často říkají, že jsou jediní “všude”. Jediní Romové na střední škole, jediní Romové na vysoké škole, jediní z širší rodiny, kdo studuje apod. Je to tedy pro ně někdy náročné nejen při studiu, ale i v jejich rodinách a komunitách.

Jak jim program pomáhá tyto překážky překonat?

Kateřina: Nastavení programu vznikalo na základě osobních zkušeností dvou romských vysokoškolských studentů, kteří v té době studovali bez podpory a zpětně dokázali popsat největší bariéry. Kromě chybějících financí je to například chybějící sociální kapitál, který mohou kompenzovat právě mentoři, ale i stáže ve firmách. K lepšímu uplatnění na trhu práce má vedle stáží, sloužit i dobrovolnická služba a prostředky na jazykové kurzy.

Lucie: Současně se snažíme studenty hodně propojovat, aby si mohli být oporou navzájem a nabízet jim zajímavou inspiraci a zkušenosti prostřednictvím setkávání s romskými i neromskými osobnostmi. A pracujeme také s tématem romské identity, historie a kultury, protože i toto je součástí jejich osobností a chceme, aby byli hrdí na svůj původ a kulturu.

Co si studenti nejvíce pochvalují na programu?

Kateřina: Často zmiňované jsou společná setkání stipendistů, kde mnozí z nich zjistí, že podobné překážky a potíže zažívají i další studenti. Někteří studenti ocenili zejména stáže, které jim pomohly ujasnit si to co, by v budoucnu chtěli dělat, ale i co nechtěli. Pro jiné byla cenná role mentora, který je v pravý včas povzbudil, podpořit nebo jim nabídl jiný pohled na obor apod. 

Lucie: Zpětně pak studenti oceňují i příležitost zúčastnit se různých akcí, které v nadaci realizujeme a do kterých jsem se je snažili zapojovat. A nebo prostě jen to, že někomu záleželo na jejich vzdělání.

Studenty podporujete od roku 2015. Na co nejvíce vzpomínáte za celou dobu? Nějaká konkrétní situace, setkání, úspěch?

Kateřina: Takových momentů bylo mnoho. Já nejraději vzpomínám na poslední setkání v září 2019, možná i kvůli tomu, že bylo na dlouho dobu poslední. Dorazili i bývalý stipendisté a mezi všemi studenty – těmi stávajícími i novými, vznikla velmi rychle skvělá atmosféra. Skvělé jsou také momenty, kdy si studenti navzájem spontánně pomáhají v předmětech, ve kterých jsou silní, při výzkumech do diplomových prací nebo v běžném životě.

Lucie: Pro mě je úplně největším zážitkem možnost sledovat, jak se studenti a studentky postupem času rozvíjejí. Tím, že je podporujeme dlouhodobě, tak jsme řadu z nich potkali těsně po maturitě a většinu z nich provázeli po celé vysokoškolské studium. A je to opravdu neuvěřitelný kus cesty, kterou oni ujdou, a neskutečné množství práce, kterou na sobě udělají. Strašně moc mě také potěšilo, když se studenti sami od sebe zapojili do akcí jako jsou debaty s romskými dětmi na segregovaných školách, když motivují své sourozence, příbuzné či známé ke studiu nebo když pomáhali v době covidu tam, kde bylo potřeba – v nemocnicích, při doučování dětí a podobně.

Máte pocit, že program zlepšuje pohled na diverzitu a pomáhá rovným příležitostem?

Lucie: Ano, jinak bychom ho přece nedělali! Ale vážně… Kromě toho, že se studenti dostávají na univerzity, do firem, do státních institucí, debatují s politiky a podobně, tak se také dostávají do médií. Tím vším se pomaličku snažíme narovnávat ten strašně pokřivený pohled na Romy, který v naší společnosti panuje.  Ale bohužel jich stále ještě není dost. Pořád to není běžné, abychom Romy potkávali ve všech pozicích – mezi učiteli, novináři, lékaři, ve vedení firem…

Kateřina: I přestože program předáváme, chceme to, co jsme se díky němu naučili využít dál například při debatách přímo s univerzitami. Takže ano, víme podobné programy jsou funkční a v ideálním případě by bylo skvělé, kdyby tímto směrem přemýšleli i další…

Zůstáváte se studenty v kontaktu poté, co program ukončí? Víte, kam se jejich kroky ubírají?

Lucie: Ano. Program jsme záměrně drželi relativně malý, ročně jsme podporovali zhruba 10 studentů, takže jsme s nimi mohli navázat relativně úzký vztah a se všemi jsme nadále v kontaktu. Je skvělé, že nikdo z nich neměl problém najít pracovní uplatnění, všichni mají zajímavou práci, někteří jsou již rodiči. Absolventi pracují v IT firmách, v byznysu, u policie, v neziskovém sektoru, je to opravdu velmi různé…

Letos předáváte program jiné nadaci, Nadaci Albatros. Proč už výzvu nevyhlašuje Nadace OSF? 

Lucie: Naší strategií obecně je programy rozjet a najít ty, kteří je ponesou dál a budou nadále rozvíjet. Abychom se mohli zase věnovat dalším věcem, kterých je pořád velká spousta. Nadace Albatros byla s námi u stipendií jako jeden z nejvýznamnějších dárců, je to jejich téma a ke stipendistům i programu obecně měli vždy velmi blízko. Přebírají ho tedy se vším všudy a myslím, že nemůže být v lepších rukách.

Co byste popřály budoucím stipendistům?

Lucie: Ať jsou hrdí na to, kým jsou, ať se nenechají nikým odradit a jdou si za svými cíli. Naše společnost moc potřebuje víc takových lidí, jako jsou oni.

Kateřina: Přeji všem stipendistům, aby se mohli věnovat tomu, v čem jsou dobří a čemu věří. Z takového zápalu pak jednoduše přeskočí jiskra i na další. A jsou to právě podobné vzory, kterých opravdu není nikdy dostatek!

K Mezinárodnímu dni Romů přejí obě koordinátorky: „Ať je vaše cesta za poznáním inspirativní, ať děláte v životě to, co vás baví a co vás naplňuje. Ať nezapomínáte na to, kdo jste, odkud pocházíte a jste na to hrdí a pomáháte bourat předsudky.“