Duchovní otec českého e-governmentu Zdeněk Zajíček (t.č. náměstek ministra financí) poslední dvě sezóny s úspěchem hovoří o analogii elektronizace státní správy a plánování rozvoje města (např. v této prezentaci). Nic proti obrazným metaforám, pokud se užívají dobře, posouvají myšlenku o notný kus dopředu anebo pomáhají pochopení původního problému. Tam, kde se jich ale užívá k (byť nezáměrnému) zamlžení a kde nahrazují argument, měly by jít stranou.

Myslím konkrétně na tezi, že je třeba “respektovat, že [e-government] nestavíme na zelené louce”. Co tím myslel pan náměstek, těžko říct; osobně si to vysvětluji jako snahu říct, že není ochota rušit nic z toho, co se pod hlavičkou e-governmentu v posledních letech vybudovalo a naopak na jednotlivých projektech stavět dál.
To je v principu správná a hospodárná myšlenka – až na jedinou výjimku: když ty zbudované základy jako základy nemohou sloužit. Na mysli mám projekt datových schránek. Dobrá, tak tu máme elektronickou korespondenci mezi úřady. Můžeme se radovat z úspor za poštovné nebo nepoměrně rychlejšího doručování. Je ale možné na datových schránkách stavět další služby?

Schránek vlastněných fyzickými (ať už podnikajícími nebo ne) osobami bylo na konci března 2012 40 029, tedy vcelku zanedbatelná skupina. Proč tomu tak je, nevím; jako uživatel si odvážím tipnout, že pro mnoho lidí může být odrazující relativně zdlouhavé zřízení, nízká využitelnost nebo uživatelsky nepříjemné zpracování. Ať je to čím chce, z čísel plyne, že pokud zbudujeme elektronické město na základu datových schránek, bude to město, ve kterém nikdo nechce žít.

Klíčovou otázkou architektury e-governmentu je totiž elektronická autentizace občana. Bez ní totiž nelze vystavět velkou část elektronických služeb. V Estonsku, zemi proslulé funkčními a hlavně využívanými službami e-governmentu, začali budování celé informační architektury vytvořením elektronické identity každého občana (portál elektronických občanek http://www.id.ee/?lang=en, popis na Wikipedii). V Česku jsme vytvořili “nástroj pro doručování obsílek” a teprve nyní začínáme přemýšlet o tom, že vlastně nemáme jiný funkční nástroj autentizace.

Podle mého názoru se v architektuře českého e-governmentu myslí na efektivitu státní správy, na úspory, na data o práci úřadů a její evaluaci, nikoli však na občana. Pokud by tomu tak bylo, alespoň někdo z útvaru hlavního architekta e-governmentu by musel natrefit na tak propírané principy UX designu a začal se po potřebách uživatele ptát. Není třeba znovu vynalézat vynalezené – leccos se dá převzít ze zkušeností expertů na UX služeb (Adam Hazdra, http://www.chcemelepsisluzby.cz) anebo se dokonce rovnou poučit u britských kolegů – https://www.gov.uk/designprinciples.

Stát se evidentně chystá alespoň zkusit volby po internetu (analýzy je na CZRestart.cz), autentizaci uživatele tedy bude minimálně pro tento projekt potřebovat. Řešení přes datové schránky bude fungovat, jen ho – vzhledem k počtu uživatelů – prakticky nikdo nevyužije.

Lepší nástroj je přitom relativně nasnadě. Potřebujeme-li jednoduchý a funkční způsob autentizace, použijme elektronického bankovnictví. Podle průzkumu společnosti Ernst & Young, který byl realizován na 28 500 klientech, využívá u nás internetové bankovnictví 3/4 Čechů, což je více než průměr Evropské unie (55 % klientů), celosvětový průměr pak je 47 %. Banky vědí, že se jim vyplatí kolem svého nástroje vytvářet širší ekosystém a půjdou tomu vstříc. Na rozdíl od státu totiž chtějí budovat služby, které uživatele spíš přitahují.

P.S.: Případovou studii z Finska napsal pro czrestart.cz a datablog.cz Michal Berg – http://www.datablog.cz/clanky/open-ministry.