Byť české zakázky dodávají z 98 % české firmy, jejich vlastnická struktura je podstatně barvitější. V nové studii ukazujeme, jaké barvy konkrétně má.

Dnes jsme publikovali studii Rozkrývání dodavatelů veřejných zakázek. Zkoumáme v ní majetkovou strukturu 1638 firem, které v minulých letech dodaly zakázky krajům a ministerstvům za 117 mld. Kč. Zjištění? Konečné vlastníky většiny dodavatelů z veřejných zdrojů lze rozkrýt cca v polovině případů. Druhá polovina je zpravidla vlastněná zahraniční firmou, případně majitele není možné dohledat.

Sídla mateřských firem jsou směsí blízkých sousedů, daňových rájů, a zemí s netransparentním vlastnictvím. S překvapivými 9 % všech zakázek vede Nizozemsko následováno Rakouskem (7 %), Francií (7%), Německem (4%) a Kyprem (3%). Cílem naší studie bylo vnést trochu faktů do aktuální debaty o možnostech rozkrývání dodavatelů veřejných zakázek, ale třeba i vlastníků solárních elektráren. Zároveň nepřímo poukazujeme na potenciál pro střet zájmů v nakládání s veřejnýmí penězi – je totiž celkem pravděpodobné, že nalezené „zahraniční“ subjekty mají často české vlastníky.

Faktem zůstává, že otevřenost českého obchodního rejstříku je v mezinárodním srovnání vysoce nadprůměrná, byť úplnost jeho obsahu má řadu much. V praxi to znamená, že případné rozkrývání zahraničních vlastníků je řádově obtížnější, nákladnější – a někdy bez součinnosti samotného vlastníka dokonce nemožné. Podle malého vzorku, který jsme získali z Kyperského rejstříku, navíc vlastnické struktury tamních firem typicky vedou do dalších zemí – námi odhalené propletence českých subjektů tedy někdy mohou být jen špičkou ledovce.

Zda je fér takovým firmám ztěžovat přístup k veřejným zakázkám nuceným rozkrýváním celé struktury, je na debatu, do které budou nakonec asi mluvit více právníci než ekonomové. Můj osobní názor je, že fér to sice není, ale musí to být. Ve státu, kde ze střetu zájmu podezřívá každý každého, si nemůžeme dovolit posílat miliardy na Marshallovy ostrovy. Je fajn, že tento fakt začínají pomalu přijímat i politické elity. Kdo chce mít komplikovanou vlastnickou strukturu vedenou přes tři ostrovní státy, ať ji má – přístup k veřejným penězům bude mít ale trochu obtížnější.

Pozitivním výstupem naší studie ostatně je, že přinejmenším polovina zkoumaných dodavatelů by s doložením své úplné vlastnické struktury neměla mít zásadní problém. To číslo by mohlo být ještě větší, pokud by krajské soudy dbaly o řádné výkaznictví – a neměli jsme tu subjekty s miliardovými kontrakty, které svou poslední výroční zprávu poslaly do rejstříku před pěti lety. Na každý pád, doufáme že výstup naší práce dá představám o rozkrývání trochu konkrétnější rozměr.

Projekt podpořil Nadační fond proti korupci, Fond Otakara Motejla a Hospodářské noviny – které dostaly přednostní právo přístupu k datům, a dnes z nich vydávají vlastní výstupy. Praktickou investigativu my ekonomové rádi přenecháme kompetentnějším osobám, detailní výstupy projektu jsou ostatně proti proškolení k dispozici dalším zájemcům.