Česká školní inspekce (ČŠI) vydala minulý týden nařízení praktickým školám, aby sečetly, kolik romských dětí je navštěvuje. Proti nařízení se dopisem ministrovi školství okamžitě ohradila Asociace speciálních pedagogů. Diskuse o tom, zda je, či není možné sbírat data o romských žácích, je tak dalším pokračováním dlouhotrvající debaty o jejich diskriminaci.

Evropský soud pro lidská práva v roce 2007 vydal rozsudek, který odsuzuje Českou republiku za nepřímou diskriminaci romských dětí tím, že je nadměrně posílá do zvláštních (dnes praktických) škol, a zavazuje Česko k přijetí nápravných opatření. Diskriminaci během následujících let potvrdila Rada Evropy, ČŠI, veřejný ochránce práv i ministerstvo školství, zavedená praxe se však dosud příliš nezměnila. Z výzkumu kanceláře ombudsmana z roku 2012 na vzorku 68 bývalých zvláštních škol vyplývá, že stále zhruba 35 procent žáků na těchto školách je romského původu. Praktické školy jsou přímo určeny pro děti se zdravotním postižením. Romské děti však často takové postižení nemají, trpí pouze sociálním znevýhodněním, které není trvalé a lze jej při poskytnutí adekvátní podpory na běžné škole vyrovnat.

Není divu, že se proti sčítání romských dětí ozývá právě Asociace speciálních pedagogů. Dětí na základních školách ubývá a mezi školami roste konkurence a boj o žáky. Zřizovatelé postupně ruší nebo slučují školy, jejichž provoz je z hlediska počtu žáků neefektivní. Zvláště ohrožené jsou přitom právě školy, které pracují s úzkým segmentem dětí se speciálními potřebami, tedy právě školy praktické. Těchto žáků dramaticky ubývá, zároveň přibývá běžných škol, které je umí integrovat. Zástupci praktických škol tak sčítání vnímají jako ohrožení, protože odliv nesprávně zařazených žáků by mohl znamenat jejich konec.

Důležitou roli v boji o romské žáky hraje i financování těchto škol. Školy obecně jsou financovány z rozpočtu zřizovatele a především z rozpočtu ministerstva školství takzvaným normativem. Normativ je finanční částka, kterou škola dostane na každé dítě a kryje především mzdové náklady. Na dítě se speciálními vzdělávacími potřebami je určen příplatek dle typu postižení a integrace. V roce 2012 byl podle ministerstva školství průměrný měsíční příplatek pro dítě s lehkým mentálním postižením 19 752 korun pro praktickou školu a 9152 korun pro školu běžnou. Praktická škola tedy dostane dvojnásobek toho co běžná škola. Obsah učiva je přitom menší, nároky jsou nižší a třídy méně početné. Otázkou je, komu tento systém vyhovuje? Daňovému poplatníkovi jistě ne. Platí totiž více peněz za výchovu budoucí nezaměstnatelné mládeže.

Sbírat data je nezbytné v jakémkoli oboru. Bez dat nemůžeme vyhodnocovat, bez hodnocení plánovat a bez plánování zvyšovat úroveň. Ve školství jsou data nutná pro vyhodnocování úspěšnosti dětí a efektivnosti školského systému jako takového a týká se to i sběru dat o etnicitě studentů praktických škol. Sbíraná data jsou naprosto anonymní, nemají vztah ke konkrétním žákům, ale ukazují, kde systém znevýhodňuje určitou skupinu populace a na jakém základě. Sbírat data o počtech Romů je tedy nezbytné, abychom byli schopni navrhnout kvalifikované změny a posléze vyhodnotit, která opatření jsou skutečně úspěšná. Jen tak se nám podaří v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ukončit