Každá doba má potřebu spřádat a pěstovat vlastní mýty. Jeden z těch, který v obměnách přetrvává po generace, je, zdá se, neochvějná víra, že přijdou noví lidé, kterým my teď prošlapáváme cestu, a tihle lidé budou žít lepší a bohatší život. Zní to jako z Čechova nebo z Ouředníkovy Europeany, a bohužel to tak i je: nové generace opakují stále stejné chyby a nezdá se, že pouze změnou prostředí se nějak závažně mění i přístup lidí.

Nejnovější mýtus vycházející z úplně stejné šablony se jmenuje digital natives, jehož myšlenka je relativně známá: Dnešní děti zvládají technologie (zejména ty počítačové, internetové atd.) o tolik lépe než generace jejich rodičů, že nemůže být pochyb o tom, že západní země jaksi automaticky spějí do éry znalostí, v níž dominuje čistá ekonomika a všichni mají čas na odpočinek, protože jsou díky počítačům tak dokonale efektivní.

Chyba, mýtus, nic jiného. Vzorek gymnaziálních studentů (jejichž výsledky v relevantních testování potvrzují, mimochodem, výrazně nadprůměrné výkony vzhledem ke zbytku země) je na tom s informační a počítačovou gramotností natolik špatně, že se mi tomu zpočátku ani věřit nechtělo. A není to jen můj pocit – podobně se reflektují i studenti. Když jsem studenty prvního ročníku gymnázia požádal o sdělení pocitů, s nimiž vstupují do hodin informatiky, rychlá textová analýza pomocí wordle.net ukázala, že početně srovnatelně se vedle “těším se” v odpovědích vyskytovalo i “bojím se”. Mýtus, zdá se, panuje i v jiných zemích – ke srovnání doporučuji třeba článek Marca Scotta Děti neumějí pracovat s počítačem.

Práce se informacemi totiž vyžaduje schopnost strukturovaně myslet a ta bohužel nepadá do klína spolu s novým iPadem či tabletem s Androidem (jak si to jejich majitelé asi často představují…), ale poměrně náročně a zdlouhavě se to učí. Studenti to sami neodpracují, a řada je tak opět na škole.

Jenže: ani škola tohle neplní. Důvod je zřejmý a stokrát omletý: sami učitelé to dvakrát neovládají. Navíc, v zajetí jisté rutiny rakousko-uherského školství, by taková výuka pravděpodobně vypadala jako dnešní výuka informatiky – podobala by se kuchařce „Když potřebujete tohle, klikněte sem a pak sem.“

Co by tedy mělo být obsahem takové výuky (anebo spíš výchovy)?

1. Učit kreativní lenosti
   Jsou takoví, kterým nevadí nesmyslné množství ruční práce. Bohužel se tak plýtvá jejich potenciálem k něčemu smysluplnějšímu. Potřebujeme, aby studenti začali výpočetní techniku používat k úspoře času. Aby byli natolik líní dělat něco ručně, že raději budou hledat nové řešení.
2. Učit strukturovaně myslet
   Nejnáročnější věc – a přeci lze udělat. Lidé z Tactical Tech na drawingbynumbers.org sepsali čtivý návod, jak strukturovat informace do tabulky. Jistě to půjde vymyslet i s dalšími oblastmi, jistě to lze i zkoušet ve škole.
3. Učit hledat řešení
   Současná výuka přírodních věd se podobá už zmíněné kuchařce – dovoluje jen jeden způsob řešení, samozřejmě ten nejlepší. Daleko důležitější než ovládnutí jednoho algoritmu je však schopnost hledat algoritmy nové a lepší. Rád bych, aby moje děti ve škole soutěžily o nejlepší řešení…

Pro začátek by stačilo přiznat si, že mladá generace to nezvládne sama. Jinými slovy – je třeba si za jejich výbavu do života v digitálním světě převzít zodpovědnost.