Uplynulo čtvrt století od listopadu 1989, a přesto se zdá, že stále nemáme jasno, jaký má být vztah politiky a společnosti. Spor dvou Václavů z počátku 90. let je i nadále přítomen; na jedné straně postoj Václava Havla, který vnímal občanskou společnost jako něco, co je a priori nadřazeno politikům, a postoj Václava Klause, že existuje jen jednotlivec (občan) a stát (politika), nic mezi tím. A oba tábory se tak z různých pozic bránily rutinní nezávislé profesionální administrativě i budování institucí právního státu. A v tomto prostoru se podařilo vytvořit úzké propojení businessu, politiky a státní správy, jejichž rozpojení není a nebude jednoduché.

Jaká jsou tedy dilemata pro občanská sdružení, zejména pro ta, jež vstupují do výsostného prostoru formování politiky? Je stát „nepřítelem“, se kterým se nejedná? Jakým způsobem reagovat na aktuální politickou situaci a vyhnout se zároveň situaci, kdy vědomě či nevědomě se občanský aktivismus stane využitelný či zneužitelný opozicí? Jak získávat finanční prostředky, aniž by to byla podpora z nadací vlastněných různými oligarchy. Těch otázek a dilemat je mnoho a každá společensky angažovaná, zejména watchdogová organizace, je hodně dobře zná. Možná bude v tuto chvíli se vrátit spíše k základní abecedě a zamyslet se, jaké „poučení“ si neseme z nedávných aktivit tzv. Rekonstrukce státu, jež může sloužit jako modelový příklad.

Je tedy otázkou, zda vnesla do vztahu politika a společnost něco nového Rekonstrukce státu? Myslím si, že ano. Především propojila různé organizace, které byly zaměřeny na korupci. Asi ne všechny a asi se některé moc nemusí, ale šlo o určitý průnik, který umožnil nastolit konkrétní agendu, která byla nastolena „zdola“. Nebyli to tedy „osvícení vládci“, kteří společnosti říkají, co je vhodné řešit a co nikoli.

Druhé pozitivum vidím ve snaze vytvořit „kanály“ komunikace – agenda se musí do politiky dostat, k tomu jsou různé PR akce, občanské petice, nejrůznější formy nátlaku. Politici musí zvažovat, jaké dopady pro jejich další působení má (ne)podpora aktivit. Je to trochu pragmatické a trochu cynické, ale počítání „co mi to vynese“ je silnou součástí rozhodování politiků.

Třetí pozitivum vidím v tom, že Rekonstrukce státu aktivity politiků v dané agendě monitorovala, analyzovala a komentovala. Veřejnost, která se o danou problematiku zajímala, tak získala informace.
Je nutné zvážit také slabiny této aktivity. Domnívám se, že agenda byla příliš rozsáhlá. Vhodnější by bylo vybrat 3, maximálně 4 zákony, a získat na monitoring odborníky s dostatečnou pracovní kapacitou. Ne vždy byly kritiky dostatečně odborně podložené. Také se nepodařilo výrazněji ovlivnit veřejný prostor, jsou to politici, kteří určují témata diskuse i ve veřejnoprávních médiích.

Co z toho vyplývá? Zdá se, že Rekonstrukce státu nalezla parketu, jež přísluší občanské společnosti – upozorňovat na vážné společenské problémy a hlídat politická řešení. Každá aktivita tohoto druhu částečně mění společnost a dává politikům najevo, že politické zodpovídání se neprobíhá jen jednou za 4 roky prostřednictvím populistických mobilizačních hesel ve volebních kampaních. Ale také, že aktivity občanské společnosti nejsou zde od toho, aby znejišťovaly a zpochybňovaly výsledky voleb.

Původní verze psána pro čtvrtletník Fondu Otakara Motejla – Motejl (upraveno)