Zuzaně Drázdové je 18 let, příští rok ji tak čeká maturita. Možná při ní zúročí i poznatky, kterých nabyla při loňském ročním studijním pobytu v Americe. V rozhovoru vypráví o tom, co jí rok v zahraničí přinesl, ale třeba i o tom, jaké je v Americe školství.
Strávila jste téměř rok na americké střední škole. Řekněte mi, jak jste se tam dostala?
Když jsem začínala střední školu, tedy asi v prváku, tak jsem se od kamaráda dozvěděla, že se na rok dostal do Ameriky díky stipendiu. Tak jsem začala více pátrat a dozvěděla jsem se, že jedna česká nadace Open Society Fund (OSF) organizuje dvě výběrová řízení, jedno do Anglie
a druhé do Ameriky. V prvním ročníku jsem se přihlásila do Anglie, tehdy mě ale nevybrali. Ve druhém ročníku jsem začala přemýšlet o Americe a ta nakonec vyšla. OSF spolupracuje s partnerskou nadací v Americe. Jmenuje se ASSIST a ta pak rozřadí studenty do různých škol po celé Americe. Všechny ty školy jsou soukromé, většinou internátní a velice drahé. Nadace ASSIST ale poskytuje v podstatě plná stipendia na školné, ubytování a stravu. V letošním roce je ještě příležitost přihlásit se u OSF do 3. prosince. Je to úžasná zkušenost.
Na jakém základě nadace vybírá studenty?
Nejprve je třeba vyplnit přihlášku. Potřebovala jsem tři doporučení od učitelů ze své školy, v mém případě
z Gymnázia Česká. Musela jsem napsat osobní esej
a přiložit kopie vysvědčení. Vše muselo být v angličtině. Následně jsme absolvovali anglické testy a po jejich úspěšném složení nás pozvali na pohovory. Ty se konaly
v Praze za přítomnosti zástupců jednotlivých nadací
z USA a Velké Británie. Pak se několik týdnů, ne-li měsíců, čekalo. Nakonec vyhlásili, koho nakonec vybrali.
Takže jste třetí ročník strávila
v Americe. Jaké to bylo?
Bylo to úžasné. Od doby, co jsem tam přijela, bylo všechno neskutečné. V necelých 17 letech jsem najednou odjela pryč od rodiny. Ocitla jsem se v Bostonu, tam už na nás čekali zástupci ASSISTU. Z celého světa bylo vybráno asi 160 studentů. Nejdříve jsme týden strávili na soustředění poblíž Bostonu. Zvykali jsme si na časový posun a na to, že je vše v angličtině. Tam se mnou bylo ještě šest ostatních Čechů. V půlce srpna jsme se rozdělili do různých škol. Já prožila školní rok na střední škole Berkshire School ve státu Massachusetts na severovýchodě USA. Je to výběrová soukromá škola, kde roční školné přesahuje v přepočtu milion korun. Tomu také odpovídal nádherný obrovský kampus, ve kterém většina studentů celoročně bydlí i s učiteli. Pro mě tak byl příjezd do areálu šokem, takové školy
v České republice a pravděpodobně ani v Evropě neexistují. Když pak byly prázdniny, tak jsem jela s nějakou kamarádkou domů. Díkůvzdání a Vánoce jsem strávila poblíž New Yorku, tři týdny jarních prázdnin dokonce na Jamajce.
Jaké je americké školství? Liší se od toho našeho?
Liší se hodně. Za prvé je tam obrovský rozdíl mezi státními a soukromými školami. Ty státní většinou příliš dobré nejsou, ale ty soukromé jsou kvalitní. Školné na rok tam stojí třeba právě milion korun jako na
Bershire School. Funguje to tam tak, že místo 14 předmětů, které bych měla ve třeťáku tady, jsem jich měla jenom šest, pak jsem si přibrala ještě sedmý s tím, že jsme ale každý měli týdně pět hodin. Takže já když jsem tam byla na ten jeden rok, tak jsem si
v podstatě mohla dost vybírat. A ještě to tam funguje tak, že mají vždycky různé úrovně předmětů. Měli tam například asi 12 různých úrovní matematiky. Každé odpoledne byly všemožné sporty, já jsem se věnovala tanci.
Jaké byly začátky v cizině?
Začátky byly úplně jednoduché. Já jsem měla asi týden mezi soustředěním a školou, a to jsem bydlela u učitelů, kteří mi ukazovali Ameriku. Ve škole je pak systém prefektů. To znamená, že vybraní studenti, kteří maturují, jsou prefekti a mají na starost mladší studenty, takže ti nás pak večer obcházeli
a ptali se, jestli s něčím nepotřebujeme pomoci a jak se máme. Bydlela jsem na internátu, kde s námi bydleli i učitelé. Ty nás večer také obcházeli
a ptali se, jak se máme. Starali se o nás jako o vlastní. Na začátku bylo všechno dokonalé. Vybrala jsem si hodně těžké předměty, ale zvládla jsem to. Časem mi občas přišlo, že jsou Američani až moc šťastní, že to všechno berou tak, jak jim to člověk naservíruje a sami moc nepřemýšlí. To mi trochu vadilo. Ale na druhou stranu to bylo zase dobré. Když se nadchli, tak se nadchla celá škola. To by se tady nestalo.
Co vám ten rok v zahraničí přinesl?
Musela jsem se osamostatnit, naučila jsem se toleranci. Vrátila jsem se tak nějak spokojená. Říkám si, že po tom všem, co jsem tam prožila, že už mě zas tolik věcí nepřekvapí. Zažila jsem tam spoustu úžasných věcí, ale
i věcí, nad kterými mi rozum zůstával stát. Do školy chodily děti, které měly neuvěřitelně bohaté rodiče. Ale byly tam i studenti z Afriky, kteří získali stipendium a hráli za školu fotbal. Bylo moc zajímavé s nimi mluvit o tom, jaký byl jejich život. Získala jsem tím určitý nadhled. Vrátila jsme se nadšená a optimističtější, protože Američani berou všechno pozitivně, všechno vidí hezky. Češi jsou proti nim více pesimističtí, nebo alespoň někteří.