Když přemýšlíme o tom, co by se děti měly ve škole učit, často nám vytanou na mysl slova klasikova: vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole. Co je tedy to, co nám zůstává? Náš pohled na druhé lidi, na život a společnost; to, jak smýšlíme sami o sobě, jaké si klademe v životě cíle a co považujeme za důležité. Zároveň ale z vlastní zkušenosti víme, že k úspěšnému pracovnímu uplatnění vedou cesty přes akademické znalosti a prokázané vědomosti. Základní instinkt je vybavit mládě co nejlépe pro přežití. Každý rodič tedy chce, aby se jeho dítě dostalo na nejlepší školy, mělo co nejlepší výsledky z testů a dosáhlo na vzdělávací dráze co nejvýše. To mu pak přinese konkurenční výhodu na trhu a lepší možnosti výběru zaměstnání.

Když měli rodiče v jedné škole ředitelce říct, co očekávají, že škola naučí jejich děti, shodli se na třech základních věcech: aby si děti v budoucnu našly dobrou práci, aby byly dobrými lidmi a byly užitečné svojí zemi. Dobře, odpověděla ředitelka: k tomu, aby se pracovně uplatnily v oboru jejich zájmu, věnujeme hodně času výukou jednotlivých předmětů, předáváme jim akademické znalosti ve všech základních oborech, učíme je pracovat s informacemi, přemýšlet, třídit, vyhledávat a používat vědomosti, které získají. K tomu, aby z nich byli dobří lidé a prospěli své zemi, nám však v osnovách a ve škole něco chybí. Chybí nám tu chudé děti, děti s postižením, děti bez domova či osiřelé děti bez budoucnosti. Kdyby tu byly ve škole s námi, vaše děti by se mohly učit nemyslet jen na sebe, ale i na druhé, učit se toleranci a respektu, učit se citu a porozumění, učit se lásce a čestnosti. Dobře situovaným rodičům nezbylo než souhlasit a postupně se škola zaplnila i dětmi z ulice, které v žádných dobrých školách nechtěli.

Strážci starých pořádků nám opakovaně připomínají, že rozdělovat děti je pro jejich dobro. Tvrdí nám, že segregované školství je v pořádku a jsou v něm všichni šťastní. Každý má být údajně mezi svými. Dokládají nám příklady dětí, které se vrátily do praktické školy, poté, co na běžné škole zažily šikanu a posměch. Jak se děti ve třídě chovají, formuje jejich učitel. Ten je určujícím vzorcem chování a postojů. Podle některých názorů u dětí až do 7 let převládá neverbální komunikace nad verbální. V praxi to znamená, že děti čtou vaše emoce, nehledě na to, co říkáte. Děti přesně vědí, co jejich učitel prožívá uvnitř, když se obrací k romskému žákovi. Tento postoj nevědomě přebírají a kopírují. Stejně tak, když k nim do třídy zavítá dítě s postižením. Je-li pro jejich učitele přítěží, děti to vědí, i když jim bude říkat, že teď budou Madlénce všichni pomáhat. Za to, že některé děti zažily posměch či šikanu je odpovědný učitel, ne děti.

Už bylo dost řečí o tom, že znevýhodněné děti mají právo na vzdělání v běžné spádové škole. Je na čase mluvit o tom, že všechny děti mají právo chodit do třídy s odlišnými dětmi, které se vymykají průměru. Všechny děti by měly mít možnost poznat romské děti, aby poznaly kulturu, která má v naší zemi staletou, i když trochu zpřetrhanou, tradici. Chci, aby se moje děti setkaly se skutečným světem. S tím, že někdo se narodí s jinak nastavenými schopnostmi, než má většina, s tím, že někdo má jiné kulturní tradice a zázemí. Chci, abych z našich žáků byly matky terezy a ne chytří a studovaní doktoři mengele. Důležitější je, jakým jste člověkem, než vaše pracovní a akademické úspěchy.

Inkluze není žádná politika, ale skutečný zájem o každého člověka. Inkluze dává příležitost rozvinout lidství každého dítěte ve škole. Inkluze znamená všichni spolu. Inkluze drží naší společnost pohromadě.