Nástup Hnutí ANO do vlády oživil debatu o tom, jak bránit zneužití moci a konfliktu zájmů politiků. I politické strany a komentátoři, kteří by dřív jakákoliv pravidla považovali za nepřípustné omezování politické svobody, nyní zvažují jak omezit vliv podnikatelů v politice a nastavit lépe mantinely vládnutí. Jinými slovy zamezit zneužití moci.

Působí přitom tak trochu jako lékaři, kteří se donekonečna přou o to, kdo z nich podal pacientovi špatné léky, zatímco nemocný se ve druhém pokoji svíjí na lůžku. Malou pozornost totiž věnujeme nástrojům, které už máme po ruce, a na nichž se shoduje (alespoň verbálně) asi nejširší politické spektrum v české politické historii. Tyto nástroje je reálné použít, mnoho z nich projednává vláda či sněmovna, a pokud jim budeme věnovat pozornost, mohou se stát poměrně úspěšnou podpůrnou léčbou, i když samozřejmě ne všelékem.

Které recepty můžeme použít?

Začněme od nejnovějšího receptu, který nedávno nadnesl poslanec opoziční TOP09. Jeho návrh zakázat ústavním činitelům aktivně podnikat (být osobou ovládající) velkou vlnu nadšení v jiných stranách nezískal. Ačkoliv je důležité, aby ministr neseděl na dvou či více židlích, zároveň je to regulace, která má v praxi zásadní problémy: Může podnikat stranický šéf takového ministra? Co jeho bratr či žena? Když tehdejší ministr Vít Bárta předal svoji firmu bratrovi nebo Aleš Řebíček prodal anonymní akcie Viamontu, přestali mít zájem na prosperitě svého podniku? Ve světě podobné pojistky existují, ale jak je vidět, jde jen o další z dílčích řešení, nikoliv všelék.

Mimochodem vláda nyní projednává zákon o střetu zájmů, který by měl alespoň lépe zmapovat, co ministři a zákonodárci ve skutečnosti vlastní a jaký mají střet zájmů. Současný zákon se totiž ukázal jako bezzubý a nejtvrdší sankce, kterou dosud přinesl, bylo napomenutí.

Nejsnažší je transparenost

Hlavní cestou je totiž posilování veřejné kontroly. K tomu, aby veřejnost a média mohly hlídat konflikt zájmů, je bezpochyby potřeba lepší vymahatelnost zákona o svobodném přístupu k informacím, který je dodnes řadě úřadům k smíchu. Přitom i oponenti ANO musí vidět dobrý příklad: díky tomu, že úředníci ministerstev ovládaných Hnutím ANO dávají faktury a smlouvy na internet, bylo snadné v rychlém čase odhalit a upozornit na to, jak od nich putují peníze firmám, které vlastní jejich stranický šéf (jak upozornil motejlek.com).

Veřejné kontrole může pomoci právě projednávaný zákon, podle kterého se zveřejní smlouvy státu automaticky. Tento zákon se přitom má týkat i komunální politiky, která rozhodně není druhořadá, ale především zahrnuje i státní firmy, přes které je většina byznysu se státem provázaná. Teto byznys rozhodně nevidíme a nemůžeme kontrolovat.

K veřejné kontrole patří ale i veřejnoprávní média. Útoky na veřejnoprávní televizi (i z řad poslanců nových stran) jsou varováním stejně jako v čase opoziční smlouvy. Tentokrát už snad politici pochopí, že větší nezávislost rady na konkrétním rozložení ve sněmovně je i v jejich zájmu.

Pokud selže veřejná kontrola (média, opozice, občané), potom určitě musí fungovat odpovědnost trestní. Zákon o státním zastupitelství, který se nyní připravuje, je v tomto směru dobrý krok. Ovšemže neudělá ze 100 % soudců a státních zástupců bezchybné profesionály přes noc. Ale měl by zamezit vlivným ministrům, aby vyšetřování kauz svých spojenců prověřovali a ovlivňovali.

Depolitizace správy podniků a úřadů

BIS upozorňuje, že většina propojení byznysu a vládnutí neprobíhá skrze úřady, ale státní a městské firmy, které jsou mnohem více ve stínu. Dodává firma Agrofert paliva státní firmě? Potom by neměl majitel této firmy jmenovat „svoje“ lidi do dozorčí rady této společnosti. Prodává firma ČEZ svoje investice o desítky miliard pod cenou energetickým skupinám? Potom by dozorčí rada měla za toto neekonomické chování zodpovídat. Na stole je nyní zákon o nominacích do dozorčích rad a věnuje se mu tak málo pozornosti, jako by skoro neexistoval. Přitom může vzít politikům možnost volně nakládat s firmami s obratem skoro 600 miliard.

Také profesionalizace úředníků či depolitizace státní správy byla donedávna pro parlamentní politiky sprostým slovem. Zákon o státní správě dopadl jako velmi podivný hybrid, přesto mohl být další brzdou zneužití moci, díky které nelze stát řídit zcela jako svůj soukromý majetek.

Důvěra pro politické strany

Druhou stranou vlivu byznysu je nedůvěra nebo neschopnost „klasických“ či „masových“ politických stran, které by správně měly zájmy občanů překládat do konkrétní politiky. Pokud si zpět důvěru nezískají, nelze se divit přitažlivosti nových politických hvězd. Je to v jejich zájmu, aby usilovaly o co největší transparentnost financí. Jak přiznal v rozhovoru i takový politický matador jako Jan Kubera, stranická kasa ODS byla mimo kontrolu i samotného vedení této strany (link), není tedy divu, že propojení stran a byznysu nebylo průhledné. Vláda nyní aktuálně řeší téma financování politických stran, které má dvě stránky: kontrolu a limity na dary či kampaně. Jakkoliv je limitování vlivu peněz na přesvědčování voličů více než záhodno, bez kontroly bude fungovat jako nyní – peníze se přesunou do spřátelených médií, nadací a rozdělí mezi bílé a jinak barevné koně. Žádný potenciální oligarcha nechce dotovat své spolustraníky nekonečně z vlastní kapsy.

Stačí počkat na volby?

V jádru problémů je obecný konflikt zájmů, kdy politici nemají ochranu proti přirozenému pokušení postavit dílčí zájmy (svoje osobní, spřátelených podnikatelů, lobbistů, spolustraníků) nad potřeby těch, které oficiálně zastupují. Tento konflikt zájmů je společným jmenovatelem jak pro problém velkého byznysu v politice, tak i klientelismu komunální politiky nebo vlivných stranických sponzorů.

Doposud byl názor většiny politických stran takový, že pokud voliči zvolí právě zástupce „čisté strany“, nemusí se ničeho bát a žádná systémová pravidla nejsou třeba. Nyní je příležitost najít mezi nimi shodu. Když budeme řešit problémy zneužití moci vždycky až ve chvíli, kdy k nim dochází, budeme nadále totiž stejně úspěšní jako jedlík, který si začíná plánovat dietu vždy až po vydatném obědě.

Nelze bohužel čekat na výhru toho správného politika či čistého hnutí. Analýza veřejného mínění ukazuje, že i kdyby národ chtěl pojistky proti zneužití moci prosadit parlamentní cestou, strany, které reprezentují dílčí zájmy, nejsou motivovány hledat shodu na společných neutrálních pravidlech. Bez tlaku občanské společnosti tuto shodu dosahují jen stěží.

Řadu výše popsaných systémových opatření prosazují nevládní organizace i skrze platformu Rekonstrukce státu. Veřejné „rekonstrukční“ závazky politiků ale obsahují jen jakési minimum, nikoliv všechny pojistky a brzdy. Proto je dobré vést důkladnou diskuzi o tom, které z těchto dostupných nástrojů přijmout a jak je nastavit.