V knize Roberta Blye o mužských archetypech „Železný Jan“ (česky Argo, Praha 2005) je v jedné pasáži řeč o období popela. Kulturní antropologové si ho všimli u Vikingů i severoamerických indiánů. V určitém období života se mladí bojovníci stáhli ze života kmene, polehávali u ohniště a nedělali nic viditelně užitečného. Robert Bly píše, že takové období popela přichází v životě každého muže – zpravidla když zažije první velký otřes, uvědomí si svou smrtelnost a dojde mu, že tu Nobelovu cenu už nezíská.

Česká média zažila v roce 2013 kolektivní rok popela. Nastala třetí fáze polistopadového vývoje: z tradičního tisku se stáhly zahraniční vydavatelské domy a uvolnily prostor místním miliardářům. Takové vlastnictví by samo o sobě neznamenalo zhoršení, kdyby dva důležité deníky nekoupil magnát s přímým politickým angažmá, kterému – tím bylo neštěstí dovršeno — chybí cit pro kulturu pravidel, například pro přísné oddělování veřejného, firemního, stranického a soukromého.

Tím ale dějiny neskončily, odehrávají se dál před očima.

Období popela tříbí charaktery. Pro každého, kdo se zabývá moderní historií, bylo fascinující sledovat, jak se u českých novinářů objevily vzorce chování známé ze 70. a 80. let (tím nechci dnešní situaci srovnávat s tehdejší: bylo by to přemrštěné a nabubřelé, podobnost je jen v postojích).

Ve chvíli, kdy se zkřiví mediální svět, je možné se soustředit čistě na texty z oblasti své odbornosti. Takové rozhodnutí může mít svou hodnotu, například v udržení řemeslné poctivosti. Stejně tak může mít svá rizika: pokud novinář ignoruje události jen proto, že jsou nepříjemné pro majitele jeho listu, sklouzává tím ve zkřivených poměrech do konformity. I novináři mají své domácnosti a složenky se samy nezaplatí. Taková vědomá rezignace ale znamená, že novinář přestává být novinářem.

Jiným rozhodnutím může být vzdor a rozvinutí alternativních médií. Je to rozhodnutí, které má svůj étos. Znamená návrat k počátkům moderních médií – do doby, kdy je živili jejich čtenáři, nikoli majitelé. Je úplně přirozené, pokud takové nové projekty zostřeně sledují právě témata, který hlavní proud opomíjí. Má to i svá rizika: z hrdého vzdoru se může časem stát umanutá posedlost.

A poslední možností, známou ze 70. a 80. let, je využití nových poměrů k vlastnímu vzestupu. Taková situace nabízí i uvolněná místa s lepším platem, vliv a přístup k informacím od nového majitele. Takové typy se najdou v každé době.

Když staré jistoty shoří, ukáže se, kdo je novinář a kdo služebná povaha.

Novinář nemůže na pokřivené poměry zareagovat tím, že se zkřiví do protisměru; má stát rovně. To znamená držet se kultury pravidel, řemeslné poctivosti, zachycovat barvitost světa a přitom neztratit svůj vnitřní kompas.

Poroty v kategoriích Novinářské ceny za rok 2014 se pozoruhodným způsobem shodly: intuitivně sáhly právě po solidní žurnalistice. Není náhodou, že nezávisle na sobě nakonec ukázaly na veřejnoprávní média, na vydavatelství, které je nejméně zasaženo zájmy svého majitele, a na nejambicióznější z nově založených časopisů. Jinými slovy, na média, která nejsou používána jako jaderný kufřík.

Jako člověk, který do konce života míní sledovat média, spoléhám, že z popela vzlétnou. Novinářská svobodomyslnost se totiž spálit nedá.