Díky Nadaci Open Society Fund Praha jsem se mohl účast stáže v Bradfordu, která měla pro mě i mou práci velký význam. Viděl jsem v praxi fungující inkluzívní vzdělávání. Nezaznamenal jsem žádná negativa. Výběr škol a celý program, který jsme absolvovali, byl pro podmínky naší stáže perfektně zvolen a naplánován. Přestože se ve školách společně vzdělávalo mnoho národností spolu s žáky se zdravotním omezením, na výsledky vzdělávání to nemělo žádný negativní dopad, alespoň dle hodnocení zaměstnanců tamních škol.

Nutno však říci, že na rozdíl od praxe v našich školách byli v každé třídě minimálně dva pedagogičtí pracovníci – učitel a asistent vždy, někdy i další zaměstnanci. Pokud by tato praxe fungovala i v českých školách, inkluze se nebojím. Za stávajícího stavu je to však opravdu velmi komplikované. Líbilo se mi začlenění žáků, kteří přišli ze zahraničí, dle mého názoru obdobně fungující jako v ČR kdysi „vyrovnávací třídy“. Velmi malé kolektivy, které vyhovovaly potřebám dítěte. Dále hodnotím velmi pozitivně uniformy a jejich význam ve vzdělávání. Unifikace v odívaní maže sociální rozdílnost jednotlivých žáků. Pedagogové mají více prostoru pro svoji práci, protože ostatní činnosti ve škole jsou v kompetenci ostatních pracovníků. Nejpřínosnější pro mě však bylo vidět, jak jsou motivováni žáci i jejich rodiče k pravidelné docházce do školy, trest a exekuce případných sociálních dávek v případě, že rodič ignoruje opakovaně zákonnou povinnost posílat dítě do školy, správní soud rozhodne o pokutě pro každého rodiče 60 liber za 1 den. Zaujalo mě také financování škol, které odpovídá českému normativnímu financování (za 1 žáka), avšak prostředky na školy jsou určeny nejen na platy, ale také na provoz škol a je plně v kompetenci ředitele školy, který zodpovídá také za kompletní chod školy, jako v ČR. Po rozhovoru s vedoucími pracovníky škol jsme zjistili, že finanční ohodnocení pedagogů je slušené, takže si pedagogové nemusí po práci hledat 2. zaměstnání, aby uživili rodinu. Další zajímavostí bylo, že v Anglii nepoužívají učebnice, pouze namnožené materiály. Pojetí nástěnek na chodbách a třídách bylo odlišné od naší praxe. Nejednalo se o pouhou prezentaci dětských prácí, ale o výukový materiál. Žáci pracovali s nadšením, stoly v jednotlivých třídách byly uspořádány do pracovních center, v nichž byli žáci rozděleni dle jejich pokroku ve vzdělávání. S jednotlivými skupinami pak vyučující pracoval postupně, ostatní pracovali samostatně nebo pod vedením asistenta.

Na rozdíl od české školy, kde se řeší neustále nějaké směrnice a dodržování bezpečnosti se v anglické škole zaměřují na samotné dítě, jeho úspěšnost a uplatnitelnost na pracovním trhu s čímž nelze víc než souhlasit. Co na tom, že jídelna vyroste během několika minut pomocí rozložitelných stolů a lavic v místě, kde ještě před chvílí byla tělocvična, jedí s plastových táců, nepřezouvají se, pijí vodu z kohoutku, sedí na plastových židlích a pracují u stolu. Úroveň školství se přeci neměří podle počtu WC, šaten, nastavitelného nábytku či denního světla.