Tohle že má být ten slavný ráj rovnosti?“ ptá se vysoká žena s krátkým sestřihem. „Jsem vlastně docela naštvaná.“ Navzdory úsměvu je jasné, že Tove Smaadahlová, osmašedesátitelá norská feministka ze staré školy, jíž radikální postoje v minulosti vysloužily i výhrůžky zabitím, to myslí úplně vážně. Příčinu svého stavu právě promítá na stěnu za sebou. Dívá se z ní 40 žen, jejichž rozesmáté obličeje dramaticky kontrastují s osudem, který je potkal. Všechny zabili jejich partneři. Jedné z nich, matce dvou dětí, manžel podřízl krk na prahu azylového domu, když si myslela, že už je před násilím z jeho strany v bezpečí. Jinou její rodiče přesvědčili, aby se z útulku vrátila k tyranskému manželovi – a po třech měsících našli její tělo v plastovém pytli mezi odpadky.

Další žena se do přehledu nedostala, protože je naživu, ale ve smutné sbírce příběhů má výjimečné místo: její přítel se jí za to, že ho opustila, pomstil tím, že jí vydloubnul obě oči. „Věnovala jsem téhle věci skoro 40 let života. Dosáhli jsme značného pokroku, ale ženy pořád umírají a jejich děti trpí,“ říká aktivistka, která na počátku osmdesátých let zakládala jeden z prvních azylových domů v Norsku a dnes vede organizaci, jež sdružuje 35 krizových center po celé zemi. „Je nutné toho udělat ještě mnohem víc.“

Vášnivé promluvě této veteránky feministického hnutí trochu nevěřícně naslouchá skupinka českých novinářek a aktivistek z neziskovek zabývajících se násilím, které do Osla přivezla na svoje náklady norská vláda. Tamní systém má samozřejmě k dokonalosti daleko, nicméně při pohledu ze zbytku Evropy se zdá být mimořádně odvážný.

Empatie jako zákon

V pětimilionovém Norsku lidé v porovnání s ostatními zeměmi nečelí brutálnímu násilí příliš (loni měli 27 vražd, v desetimilionovém Česku 160), ovšem na domácí násilí zde připadá mimořádně vysoký podíl. Hned šest obětí – všechny ženy – zemřelo rukou člověka, který je měl milovat a chránit, tedy manžela či přítele. V Česku experti podíl odhadují na zhruba desetinu.

Norové tohle vědí a svému problému věnují mimořádnou pozornost, od politiků přes policii a sociální pracovníky po akademiky či média. I proto, že si spočítali, že problém nepřináší jen oběti a utrpení, ale také se dost prodražuje. V debatě není nouze o spory. Vedou se o všem možném – třeba o tom, proč má tato země s genderově podmíněným násilím potíž, když jinak vévodí světovým žebříčkům rovnosti pohlaví. Zvýšené emoce vyvolává též násilí páchané imigranty. Přesto se země pyšní propracovaným systémem, v němž mají místo i nové, mírně kontroverzní metody.

Norský systém na první pohled zaujme mírou empatie, která je na všech úrovních pomoci projevována, a to jak vůči obětem, tak vůči pachatelům. Ve zdravotnickém i tresněprávním kontextu je maximální pohodlí a všeobecné blaho oběti základním kánonem, jemuž se vše podřizuje.

Na specializovaném oddělení pro oběti domácího a sexuálního násilí, která od roku 1986 funguje v rámci nejstarší pohotovosti v Oslu, se kupříkladu napadenému člověku – v drtivé většině jde o ženy – nejprve dostane psychologického „ošetření“ a až pak přijde řada na fyzickou prohlídku lékařem (s logickou výjimkou pro vážná zranění, u nichž zdravotnická pomoc nesnese odkladu). „Drtivá většina napadení nemá fatální následky. Modřiny se celkem rychle zahojí,“ říká Helle Nesvoldová, lékařka, která zde pracuje už více než 30 let. „Vyrovnat se s psychickým zraněním je mnohem obtížnější. Proto se mu věnujeme přednostně.“

Když pak na prohlídku dojde, je v rukou lékařů speciálně vyškolených v rozpoznávání a evidenci zranění. Může to hrát zásadní roli – modřina na krku způsobená krátkým zmáčnutím vypadá úplně jinak než po hodinách škrcení a schopnost rozpoznat rozdíl je klíčová nejen pro ošetření oběti, ale i pro usvědčení a potrestání útočníka. Citlivě se s oběťmi pracuje i po prvním ošetření: nikdo je nenutí, aby napadení hlásily, což z nich neudělá zhruba polovina, ale pečlivě se uchovávají důkazy pro případ, že by změnily názor, a to až po dobu jednoho roku.

Také policie hledá další nové cesty, jak útoky co nejefektivněji vyšetřit, aby to pro oběť bylo co nejméně traumatické. V rámci prevence násilí kupříkladu v Norsku funguje systém takzvaných mobilních alarmů, malých elektronických zařízení podobných telefonu, jejichž jednoduchá aktivace vyšle na nejbližší policejní stanici informaci o volání o pomoc a přesnou adresu. Systém propojený s policejní databází zasahujícímu policistovi nabídne další informace: už při cestě na místo se tak třeba ví, že volající ženu v minulosti několikrát napadl manžel, od něhož nedávno odešla. Jde o klíčovou věc: ze statistik víme, že drtivá většina nejzávažnějších případů domácího a sexuálního násilí – téměř všechny vraždy – se odehraje po rozchodu. „V Česku musíme spoléhat jen na tísňovou linku, ale to není v mnoha situacích efektivní, ztrácíte čas diktováním adresy, vysvětlováním toho, co se stalo,“ vysvětluje smysl „alarmu“ Jindřiška Krpálková, šéfka neziskovky Pro Dialog. „To vše v situaci, kdy minuty mohou hrát zásadní roli.“

Z alternativy hlavní proud

Pozornost k potřebám obětí se projevuje také soustavným studiem nejrůznějších aspektů fenoménu, kvůli němuž v Norsku v posledních letech vznikly desítky studií s překvapivými závěry. Práce z dílny Norského centra pro studium násilí a traumatu (NKVTS) kupříkladu jasně prokázala, že lidé, kteří zažijí násilí či sexuální zneužívání v dětství, se pak s výrazně vyšší frekvencí stávají oběťmi násilí i později v životě. Znalost má reálné dopady v praxi: norská lékařská komora do pravidel diagnostiky zařadila zásadu ptát se pacientů na zkušenosti s domácím či sexuálním násilím. A to i když jde o nemoci, jež s psychikou na první pohled nesouvisejí – třeba choroby srdce. Podle dalších studií má totiž takový zážitek prokazatelné dopady na fyzickou kondici člověka. A stačí být i jen svědkem násilí: podle Světové zdravotnické organizace to pro zdraví člověka znamená vyšší zátěž než kouření, nadváha nebo cukrovka.

Norové se rovněž zaměřili na aspekt, o němž se nemluví téměř nikdy – peníze. Násilí je totiž drahé – a jeho následky platí celá společnost. Před pěti lety z podnětu ministerstva spravedlnosti vznikl propočet, podle něhož se ekonomické dopady problému (náklady na zdravotní péči či práci policie a soudů, ztráta produktivity, výzkum) pohybují mezi čtyřmi až šesti miliardami norských korun, v přepočtu asi 18 miliard korun českých. Tento propočet odborníci považují za konzervativní. V Česku se o něco podobného pokusila nezisková organizace ProFem, která dospěla k odhadu 1,3 miliardy korun. Jak ale říká její šéfka Jitka Poláková, v porovnání s norskými propočty řadu nákladů nezahrnuli. V českém kontextu totiž neziskovky i akademici narážejí na nedostatek základních dat. Policie sice eviduje násilí v osobních vztazích, nerozlišuje ale, zda šlo o hádku bratranců o byt či vyvrcholení domácího násilí.

Ekonomické dopady Norové odhadují na čtyři až šest miliard norských korun ročně.

Téma navíc nepřestávají zvedat politici. Ministr spravedlnosti v minulé norské rudo­zelené vládě veřejně mluvil o vlastním dětství a dospívání s otcem násilnickým alkoholikem. „Všechny politické strany bez rozdílu to považují za závažné téma. To je klíčové,“ říká v úvodu citovaná aktivistka Tove Smaadahlová. Právě ona má na této situaci velké zásluhy: nejen konkrétní zákony, ale i celkovou změnu atmosféry ve společnosti, v níž téma za zásadní nepovažují jen politici, ale také běžní lidé, vydupaly ze země a z kategorie společenské alternativy přesunuly do běžného mainstreamu během posledních zhruba 40 let právě tamní feministky. Stály u zrodu další unikátní složky norského systému: zatímco pozornost vůči obětem bývá pro civilizované systémy běžná, Norové teď navíc obracejí pohled k lidem, jimž málokdo nabízí pomocnou ruku. K násilníkům samotným.

Pomoci pachatelům

Terapeut Emil Aamli Carlson má za sebou náročné týdny s jedním ze svých klientů Christianem (nejde o pravé jméno). Christian vyrůstal v problematické rodině, otec schizofrenik ho pravidelně tloukl a rodinné vzory si přenesl do vlastního manželství, kde opakovaně a brutálně napadal svoji o 14 let starší manželku i jejího syna z předchozího vztahu. Sem do centra ATV (Alternativ til Vold, Alternativa k násilí) v Oslu přišel poté, co ho napjaté vztahy v práci i s – nyní již bývalou ženou – vykolejily natolik, že skončil na psychiatrii. Po několika týdnech terapie se zdálo vše být na dobré cestě: Christian si uvědomoval problematičnost svého chování, uklidnil se a s bývalou ženou prý udržoval slušné vztahy. To ovšem platilo jen do okamžiku, kdy jiné terapeutce centra začala docházet Christianova exmanželka a nabídla svoji verzi událostí: že jí posílá sprosté a výhrůžné zprávy nebo že se popral s nevlastním synem. „Zamlčel toho hodně,“ přiznává Carlson. „V terapii pokračujeme, nicméně je jasné, že nás čeká ještě hodně práce.“

Jeden z mnoha příběhů z bohaté databáze centra ukazuje, o jak choulostivý a náročný proces jde. Klienti mají tendence lhát, své chování omlouvat alkoholem, „nesnesitelným chováním“ či „provokováním“ partnerky, případně si vůbec neuvědomují, že něco provedli. Co bylo ve vzpomínkách útočníka jedno uhození do stolu, vypadalo podle paměti ostatních členů rodiny jako řádění, při němž rozbil kladivem nejen stůl, ale i dveře. „Oni moc dobře vědí, že provedli něco špatného. Není nutné je dále zostuzovat, zároveň jim však musíme dát jasně najevo, že jejich chování je nepřijatelné,“ vysvětluje Emil Aamli Carlson.

Centrum vzniklo v roce 1987 jako první zařízení svého druhu v Evropě a dodnes nemá mnoho následovníků v evropském ani světovém kontextu. Pobočky fungují v Dánsku, Švédsku nebo na Islandu. Stejně jako azylové domy i tento nápad vzešel z prostředí feministických aktivistek. „Dospěly k závěru, že násilí nelze zastavit jen tím, že pomůžeme výhradně obětem, ale že je nutné pomoci a pracovat i s osobami, které násilí páchají,“ říká Barbara Jakobsenová, další členka padesátičlenného týmu psychologů ATV. Násilníci se totiž často k původním partnerkám vracejí, případně týrají partnerku novou, a jejich chováním dlouhodobě trpí jejich děti. Soudy čin sice potrestají, ovšem pobyt ve vězení nevede automaticky ke změně chování. Práce s útočníky podle této filozofie prospěje širšímu okruhu lidí i společnosti jako celku.

Od svého vzniku se každopádně ATV potýká s převisem zájemců a ročně má kolem tisícovky klientů. Drtivá většina zájemců se k terapii přihlásí dobrovolně, část klientů nicméně vede tlak úřadů. „Je jim jasné, že když se sebou nezačnou něco dělat, tak nebudou vídat svoje děti,“ vysvětluje Barbara Jakobsenová. „Což rozhodně není ta úplně nejlepší motivace.“

Na závěr zbývá kardinální otázka ­ vede tohle celé ke konkrétním výsledkům? Ani sami aktéři změn toho zatím v ruce moc nemají. Výsledky první rozsáhlé studie, kterou před časem zahájilo zmiňované Norské centrum pro studium násilí a traumatu (a bude se v ní několik dalších let pokračovat), potvrdily, že pachatelé násilí mají vážné psychické problémy a traumatickou minulost. Z bezmála dvou stovek zkoumaných mužů mělo 70 procent deprese a úzkosti, bezmála polovina trpěla problémy s alkoholem a drogami. „Osm z deseti zažilo hrubé fyzické násilí ze strany rodičů, sedm z deseti sexuální zneužívání, pět z deseti zanedbávání,“ popisuje Barbara Jakobsenová.

Konkrétní dopady terapie se však zatím měří těžko. Také proto, že část klientů program předčasně opustí. „Zatím nevíme proč, dále to zkoumáme,“ říká Solveig Bergmanová z NKVTS. „Jsme ale teprve na začátku.“
Autorka se zúčastnila studijní cesty do Norska zaměřené na způsoby řešení domácího a genderově podmíněného násilí, kterou pořádala Nadace Open Society Fund Praha ve spolupráci s Velvyslanectvím Norského království v ČR a Úřadem vlády ČR.