V dubnu 2016 se v Dubrovníku sešlo na 70 odborníků z 18 různých zemí převážně východní Evropy a Asie, aby si vyměnili zkušenosti ze vzdělávacích reforem. Členové NEPC (Network of Education Policy Centers), mezi něž patří i Nadace OSF, se zabývají reformováním vzdělávacích systémů, výzkumem a navrhováním systémových změn. A proč je potřeba reformovat? Litva vám řekne, abychom se zbavili komunistické minulosti, Estonsko proto, že jejich učitelé stárnou, bude nedostatek učitelů a je potřeba, aby mladší začali učit více předmětů najednou, v Rusku v podstatě nezměnili způsob přípravy učitelů od 50. let minulého století, v Turecku mají o 800 000 dětí v systému navíc díky přílivu uprchlíků a v Mongolsku dosud nikdy neměli veřejnou debatu o cílech vzdělávání a školské legislativě. Není to dost důvodů pro reformy? Navíc v některých zemích na periferii Evropy zaznamenáváme tendence “zavírání společnosti”, jak poznamenala děkanka moskevské fakulty školského managementu. Projevuje se např. glorifikací militarizace a branné povinnosti (někde již v mateřských školách), posilováním patriotismu na úkor občanství, šířením všeobecné nedůvěry a konspirace. O efektivitě systému mluvila Estonka Laura ve svém příspěvku: Zestátnění středních škol. Znamená to, že stát se rozhodl konkurovat obcím a městům zakládáním kvalitních středních škol v regionech, aby studenti přestali masivně dojíždět velké vzdálenosti do měst za lepšími školami.

Jedním z nepřehlédnutelných témat byla právě probíhající kurikulární reforma v Chorvatsku. Potěšilo nás, že mezi země, jejichž kurikulární reformy si pracovní skupina prostudovala, byla i Česká republika (vedle Finska, Nového Zélandu a Skotska). Diskutovali jsme ovšem o tom, co zabránilo její skutečné implementaci do školy. A také o tom, jak je nutné do kurikula zasáhnout, abychom naučili děti, co to je kvalitní život, HDP, růst a udržitelnost a co dělat proto, abychom nespotřebovávali 140 % enviromentální kapacity naší planety, jak o tom mluvil ředitel Institutu politické ekologie v Záhřebu. Aktivně jsme se zúčastnili panelové diskuse o inkluzívní kultuře školy.

Velmi zajímavé jsou zkušenosti Srbska s prací romských pedagogických asistentů. Koncept, který se aktuálně snažíme prosazovat a zavádět po vzoru Velké Británie i u nás, funguje v Srbsku již řadu let a je zakotven v tamní legislativě a finančně podporován z vládních prostředků.

Na skvělém workshopu věnovaném sociální spravedlnosti pod vedením Jeleny Vranješević z bělehradské univerzity jsme si uvědomili, jak snadné je přehlédnout znevýhodnění jiné skupiny, pokud se sami koncentrujete na svůj úkol a vlastní činnost. A především, jak snadno lze zmanipulovat názor většiny na to, co neúspěch znevýhodněných způsobuje. Praktické cvičení bylo jednoduché. Rozdělili jsme se na tři skupiny, z nichž každá dostala tašku s materiálem (kelímky různých velikostí, papírové tácky, brčka, plastelína, lepící páska, nůžky atd.) a úkol postavit během určité doby co nejvyšší a nejstabilnější stavbu. Poté, co jsme úkol dokončili, proběhlo zhodnocení, co vedlo k úspěchu či neúspěchu při jeho plnění. Diskusi “moderátorka” zaměřila především na rozdělení úkolů a rolí, spolupráci ve skupině apod. Během celého tohoto procesu si nikdo z nás nevšiml, že jedna skupina má od počátku k dispozici výrazně menší množství materiálu. Jak bylo snadné uvěřit tvrzení “moderátorky”, že příčinou jejich neúspěchu je nedostatek spolupráce, chybný postup a celkově nemotivovaný přístup členů této skupiny! Paralela se sociálním znevýhodněním a pozicí například romských dětí ve vzdělávacím systému je nasnadě.

V Holandsku pomáhají dětem snižovat jejich znevýhodnění na letních školách, které probíhají během prázdnin přímo ve školních budovách. Jako nejúspěšnější se ve výzkumu ukázaly ty programy, které probíhají v menších skupinách dětí, přistupují individuálně k jednotlivým dětem a jejich potřebám a pracují projektovým způsobem, jenž propojuje různé vyučovací předměty, informace a dovednosti a při kterém mohou děti pracovat vně školy, ve společnosti a místní komunitě. Zajímavé bylo, že nejen rodiče, ale i samy děti tyto aktivity během prázdnin vítají.

I přes odlišné politické, kulturní a společenské podmínky v jednotlivých zemích a přes odlišný stav a úroveň vzdělávacích reforem se ukázalo, že je řada témat, která řešíme všichni či na která se bude třeba v nejbližší době zaměřit.  Jedním z těchto témat je proces přípravy budoucích učitelů, který se aktuálně téměř nedotýká inkluzívních principů a způsobů práce a jehož změna bude pro úspěšné zavedení inkluze do běžné praxe klíčová. Kromě učitelů a rodičů jsou důležitými aktéry ve vzdělávacím procesu také samy děti. Pro rozvoj fungující občanské společnosti je nutné děti začít více zapojovat do rozhodování o věcech, které se jich týkají – tedy i do vzdělávání – a nechat zaznít jejich hlas.