Zúčastnit se týdenní letní školy na téma inkluzivní vzdělávání na Středoevropské univerzitě v Budapešti slibovalo velké množství zážitků, inspirace a setkání s mnoha skvělými lidmi z řad studentů, studentek a vyučujících. Avšak o první silný zážitek v hlavním městě Maďarska se postarala tamní vláda, která se rozhodla zorganizovat masivní kampaň proti Georgi Sorosovi. Plakáty s nápisem „Nenechme Sorose, aby se smál jako poslední“ byly v podstatě vytapetovány stanice budapešťského metra, autobusové zastávky i billboardy po městě.

Člověk nemusel zrovna rozumět maďarštině, aby na první pohled poznal, že tato vládou placená kampaň není na podporu amerického podnikatele a filantropa. Hrozba uzavření Středoevropské univerzity tak byla v Budapešti v polovině července ještě viditelnější. Kurz k inkluzivnímu vzdělávání svedl dohromady přes dvacet účastníků a účastnic z různých zemí, od USA přes Španělsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko až po Kazachstán. Z hlediska našich profesí se jednalo o učitele, učitelky, pracující na univerzitách, právníky, právničky a zaměstnance a zaměstnankyně nevládních organizací.

Seznam všech témat by byl poměrně dlouhý. Vypíchnu proto jen několik z nich a následně se zaměřím na to, které mě nejvíce zaujalo, konkrétně způsob sběru dat ve vztahu k postižení a jak je samotný tento pojem problematický.

Jedním z projednávaných témat byl smysl vzdělávání a jeho ukotvení v mezinárodních dokumentech, jako je Úmluva o právech dítěte nebo Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Ty zdůrazňují důležitost vzdělání pro celkový rozvoj dítěte a také výchovu k lidským právům, k úctě k vlastní i cizí kultuře a k životnímu prostředí. O potřebě připravovat „lidské zdroje“ na pracovní proces se tyto dokumenty nezmiňují. V přednáškách vyučující také odkazovali k Prohlášení ze Salamanky, jehož překlad do češtiny jsme v Nadaci OSF podpořili v loňském roce. Podle něj jsou inkluzivní běžné školy nejlepším nástrojem „boje s různými diskriminujícími postoji“ a „pomáhají budovat otevřená společenství a inkluzivní společnost a zajistit vzdělávání pro všechny“.

Dotkli jsme se také role diagnostiky, jejích limitů a zneužívání pro zařazování dětí do segregovaného prostředí. K diagnostice si dovolím volně odcitovat jednu z vyučujících, Kate Lapham: „Není možné změřit dítě a jeho schopnost se dále vyvíjet. Co místo toho měříme, je míra diskriminace, chudoby a znevýhodnění, kterým dítě v životě čelilo. Po tom všem ho pak zařadit do segregovaného prostředí a omezit jeho vzdělávací výstupy je jedno z nejhorších porušení jeho práva na vzdělávání, které si dokážu představit.“

V souvislosti s tématem postižení jsme pracovali s konceptem „sociálního modelu postižení“, podle něhož se hlavní důraz neklade na vlastnost žáka a jeho „nefunkčnost“, ale na limity způsobené jeho okolím. Jediným limitem žáka na vozíku tedy není jeho neschopnost chodit, ale to, že mnoho budov má místo ramp schody. Označili bychom devadesátiletou paní, která už neujde sto metrů v kuse za postiženou, nebo jen za starší? A co patnáctiletou holku neschopnou ujít stejnou vzdálenost?

Limity medicínského modelu postižení jsou docela dobře známé: nesmyslné definování člověka na základě jeho jedné vlastnosti nebo nízká vypovídající hodnota, když někomu tuto nálepku dáme. Například rozdíly v diagnózách a skutečných potřebách dětí s poruchou autistického spektra jsou tak velké, že samotná jedna škatulka „autista“ nám toho moc neřekne. Co když má navíc dítě kombinaci různých typů „postižení“?

Odlišný přístup při měření postižení nabízí Washingtonská skupina OSN pro statistiku postižení. Její metodologie sledování vzdělávacích potřeb vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. V rámci kategorií zdravotní stav, aktivita, participace, faktory prostředí, faktory osobnosti a tělesné funkce se skupina zaměřuje na sledování vztahu mezi aktivitou a participací. Sbírání dat tak není založeno na sledování diagnózy, a tedy na „charakteristice člověka“, ale na tom, zda člověk má potíže vykonávat určité aktivity. Otázka tedy například zní „má potíže slyšet zvuky jako lidské hlasy nebo hudbu?“, odpovědi jsou: žádné potíže, určité potíže, mnoho potíží, vůbec neslyší. Nejenže díky tomuto přístupu máme možnost zjistit přesnější data, a tedy vzdělávací potřeby dětí, ale zároveň tím nestigmatizujeme člověka a neredukujeme ho na jednu jeho vlastnost.

Kurz byl dobrou ukázkou inkluzivního přístupu a výuky postavené na intenzivním zapojení účastníků a účastnic, s častou prací ve skupinách, s aktivitami formou her nebo diskusemi dle modelu „akvárium“. Sami jsme si mohli vyzkoušet, jaké to je, studovat v inkluzivním prostředí schopném začlenit účastníka s vážným poškozením zraku. Stačilo k tomu docela málo, přečtení toho, co jsme psali na tabuli, nebo doprovození kolegy na společný oběd či večerní pivo. Jeho zapojení do přednášek bylo méně náročné než někdy neslyšitelné diskusní příspěvky jedné kolegyně se slabým hlasem. I s tím jsme se však úspěšně vyrovnali. Tolik ještě konkrétní příklad k limitům nálepky postižení.

Kampaň proti Georgi Sorosovi byla skutečně strašidelná, a přestože nemám rád přílišné strašení nejrůznějšími autoritářskými hrozbami, vybavila se mi hned postava veřejného nepřítele číslo jedna Emmanuela Goldsteina z Orwellova románu 1984. Ale tento útok za přibližně půl miliardy korun (19 milionů EUR) nemohl ani v nejmenším zkazit skvělou atmosféru letní školy.