Když jsem před více než 20 lety začal studovat estetiku, seznámil jsem se s konceptem estetické distance. Jeho myšlenka je v zásadě prostá. Pokud si chcete umělecké dílo plně a smysluplně užít, musíte najít správnou distanci, z níž ho budete vnímat. Správný odstup – nebýt ani moc blízko, ani moc daleko.

Když se pod-distancujete, ve své mysli se mu příliš přiblížíte, zapomenete, že nejste součástí zobrazovaného světa, a necháte se vláčet svými osobními problémy a potřebami, necháte se strhnout emocemi. V takovém světě se pak snadno stane, že vtrhnete na scénu a pokusíte se zastřelit Othella, abyste zachránili Desdemonu. Pokud se naopak pře-distancujete, umělecké dílo pro vás ztratí svůj význam jako něco uměleckého. Propadnete se do světa věcí, v němž spíše než estetické a umělecké hodnoty vás zajímají podružnosti, jako třeba cena díla na trhu.

Na tohle rozlišení jsem si vzpomněl, když mě Nadace OSF požádala o krátký projev na téma stavu české novinařiny. Myslím si, že hledání správného odstupu od politiky, společnosti a mediálního byznysu je ten nejbolestivější a také nejdůležitější problém české novinařiny a některé jeho aspekty byly obzvlášť dobře vidět v uplynulém roce.

Novináři o politice a problémech společnosti píší, ale zároveň svým psaním realitu politiky a společnosti spoluvytváří, a měli by proto umět vůči ní zaujmout správnou vzdálenost, novinářskou distanci, novinářský odstup. A podobně jako v oblasti estetiky i zde hrozí možnost nezdaru. Jen místo pod-distancování a pře-distancování můžeme mluvit o aktivismu a profesním cynismu.

Aktivismus a profesní cynismus 

Budu teď mluvit v plurálu, protože se, tak trochu nesměle, považuji za příslušníka novinářského cechu díky serveru investigace.cz, a tak trochu proto, že občas se přistihnu u toho, že sám hřeším aktivismem a cynismem v jeho různých podobách.

Nejvíce viditelný je politický aktivismus, který není motivován zlými úmysly, ba právě naopak. Je motivován těmi nejlepšími. Bohužel. Viděli jsme ho opakovaně během prezidentské kampaně, a to zejména v moderování různých debat, kde moderátoři opravdu velmi často a jasně neměřili všem stejně, ale také v referování o kauzách jednotlivých kandidátů.

Tento aktivismus měl a má subtilnější podoby. Například po dobu prezidentské kampaně prakticky zmizela veškerá debata o protikrizových opatřeních. Vláda skoro vypadala, jako by se bála, že bude obviněna z toho, že nahrává Babišovi, když bude o šetření a reformách, byť jen mluvit. Ale média se ptát měla a měla být důrazná, protože řada domácností se opravdu ocitla ve velmi složité situaci.

Dalším příkladem budiž referování o opatřeních na omezení opozičních obstrukcí ve sněmovně v době vlády Andreje Babiše a v době vlády Petra Fialy. Jednou je to anti-demokratické, jindy navýsost demokratické. Jenže spravedlnost vyžaduje, aby pro A i B platilo to samé, i když si vymění místa, a tak to spíše vypadalo jako dvojí metr.

Pokud budeme mít dál tendenci ke dvojímu metru, či tendenci zamlčovat a bagatelizovat problémy lidí, abychom nenahrávali populistům či Putinovi, bude to mít devastující dopad na důvěru lidí v naší roli hlídacího psa. A populistům, jako je Andrej Babiš či Tomio Okamura, to usnadní kýženou polarizaci společnosti a celkově sníží odolnost společnosti. To platí zvlášť v době, kdy jedinou opozicí v parlamentu je opozice populistická a částečně antisystémová a extremistická. Často tak hrozí, že se kritici současné vlády automaticky dočkají označení „dezolát“ a přiřazení k těmto patologiím demokracie.

Máme tu ale také aktivismus osobní, kdy nám příliš velké zaměření na detaily našich osobních životů možná brání vidět jiné perspektivy. Kupříkladu už máme děti ve věku, kdy se hlásí na střední školy. Najednou vidíme ten rozsáhlý strukturální problém se středními školami a řešíme, jestli brochy mají okna, či okna mají brochy.

Kde jsme byli, když se to dalo skutečně řešit? Demografie není nahodilé kolísání, je to normální věda a populační vlna byla jasná už před řadou let. Já se moc těším, jako vysokoškolský pedagog, až budeme mít děti ve věku, kdy se hlásí na vysoké školy. Možná se konečně začne řešit i jejich problém. Nicméně řešit by se měl už teď.

Nebo se podívejme na referování o různých možnostech zdanění. V řadě redakcí funguje švarcsystém, jeho plnou součástí je nízké zdanění OSVČ. Jak se to asi má k debatě o zdanění v médiích? A tak by se dalo pokračovat. Co třeba vztah novinářů k odborářům? Nicméně oproti tomuto politickému a osobnímu aktivismu je tu ještě pře-distancování, tedy okamžik, kdy ztrácíme důraz na etické hodnoty a stavíme se ke své práci cynicky, vypočítavě, čistě ekonomicky a také líně. 

Často s údivem hledíme na titulky, kterými editoři opatřují naše články, a skoro omluvně říkáme: „Ten titulek není můj.“ Hledáme hranici mezi PR a normální novinařinou. Mluvíme o hybridní novinařině a tváříme se, že přece vztah zaměstnavatele k zaměstnancům je v novinách stejný jako v továrně na šrouby a matice. Ne, není. 

Vrcholem takového cynismu bylo akceptování ponížení novinářů velkolepým inzerátem Andreje Babiše v novinách, které mu samotnému patří, a v němž ponižoval práci i svých vlastních zaměstnanců. Tento profesionální cynismu devastuje důvěryhodnost nás samotných stejně silně, jako aktivismus.

Pluralita médií 

Ale abych jen nekritizoval. Prezidentské volby ukázaly i mnoho dalších věcí. Na jednu z nich se zaměřil i americký deník The New York Times. Andrej Babiš podle něj použil stejnou strategii jako v parlamentních volbách Viktor Orbán. Strategii postavenou na šíření strachu z války, strategii postavenou na striktní polarizaci společnosti. V Maďarsku tato strategie zafungovala skvěle. U nás zcela zkolabovala. Důležitá je ale otázka, proč se tak stalo? Proč to u nás nefungovalo?

Jedna z možných odpovědí je, že v České republice máme obrovskou pluralitu médií. A to i přes to, že ty největší vlastní oligarchové, jejichž posledním zájmem je udržovat pluralitu pro ni samu. Když na Slovensku koupila Penta SME, tak vznikl jeden Deník N, a já musím říct, že jsem Slovákům záviděl. V Česku oproti tomu vzniklo hned několik nových projektů. Každý z nich si ze začátku tak nějak paběrkoval na trhu a zdálo se, že nebudou mít nakonec žádný vliv. Tu dobu si dobře pamatuji, protože jsem vedl Nadační fond nezávislé žurnalistiky, který se přes různé občasné klopýtání snažilo a snaží nezávislá média podporovat v jejich pluralitě.

Dnes je situace jiná. I když média dostávají čím dál větší rány s postupující ekonomickou krizí, tak tyto malé projekty dokázaly přežít a spolu s dalšími nezávislými médii vytvořit skutečně názorově a hodnotově pluralitní mediální scénu. Jste spíše tradičně levicový a ekologicky orientovaný? Máte tu Deník Referendum. Je libo progresivní levici? Pak je tu A2larm. Pro konzervativní pravici kritickou k EU je tu Echo24, pro spíše pro-unijní pak Fórum 24. A tak by se dalo pokračovat. Zkrátka česká mediální scéna rozkvetla a k stávající nabídce přibyla celá řada dalších titulů zleva doprava, od liberální k konzervativismu, od národních ke kosmopolitním. Právě tato vysoká míra plurality na českém mediálním trhu zabránila Andreji Babišovi úspěšně použít polarizační strategii Viktora Orbána.

A já jsem za to rád. A jsem také moc rád, že se daří, byť pomalu a postupně, rozšiřovat okruh, který do sebe dokáže pojmout jak Novinářské fórum, tak Novinářskou cenu, v níž letos vidím v užším kole i média, která by dříve o tyto akce ani prstem nezavadila. Protože přece Soroš a vůbec tihle progresivisti. Ano, občas také stojí určité úsilí nesmát se malichernosti některých velkých osobností české novinařiny a jejich představám o tom, jak vše dělají skvěle a kdo to dělá jinak tak je mimo. Já to beru spíše jako kolorit a věřím, že oni už taky. Navíc věřím, že s nevyhnutelnou a žádoucí generační a genderovou obměnou se i tohle trochu změní.

Ano, občas jsme aktivističtí, cyničtí, často malicherní a pamatujeme si, co kdo komu provedl a kdy. Ano, prostředí novinářů je stále více prostředím novinářů než novinářek, a skleněné stropy v redakcích tu prostě jsou. A to říkám jako člověk píšící pro médium, v němž muži tvoří naprostou menšinu.

Mezinárodní pohled na tu naši Roklinku 

Jak možná někteří víte, věnoval jsem se poslední rok mezinárodnímu projektu mapujícímu dezinformační a konspirační kanály ve střední a východní Evropě. Prakticky každý týden jsem strávil spoustu času v komunikaci s novináři z třinácti zemí a viděl, s jakými potížemi se potýkají a jak v řadě zemí sílí populismus a kremelská či alt-right propaganda.

Z toho pohledu jsme na tom v České republice velmi dobře. Máme pluralitní média, silnou oporu v zákonech a plně funkční liberální demokracii. Myslím, že patříme na Západ, a pro jakékoli nepřátele otevřené společnosti to bude těžké změnit. To neznamená, že máme vyhráno, ale znamená to, že pokud o tohle všechno přijdeme, tak to bude hlavně naší vinou a vinou naší špatné práce. Nebudeme mít možnost to na někoho svést. My novináři a novinářky si proto musíme zachovat profesionální odstup a chcete-li, objektivitu. Nesklouzávat do politického aktivismu ani se nenechat unést profesním cynismem, ekonomickými zájmy a osobními preferencemi.

Bez udržení profesionálního odstupu hrozí ztráta důvěry našeho publika v spravedlivý přístup médií k problémům společnosti a s tím spojená důvěra v to, že přinášíme lidem vyvážené a nezaujaté informace ve zpravodajství. Hrozí, že tuto ztrátu bude provázet narůstající šíření dezinformací a propagandy. Bez existence důvěryhodných a ověřených zdrojů ztrácí veřejnost orientaci v informačním chaosu.

Musíme dbát na udržení názorové plurality ve společnosti a také toho, aby se mohli názory spolu střetávat a jen žít vedle sebe. Monopolizace názorové scény jednou ideologickou skupinou je nebezpečná, protože pluralita názorů je pro demokratickou diskusi klíčová. Navíc názorová a hodnotová pluralita je obranou proti polarizaci a radikalizaci společnosti. 

Máme moc formovat realitu a veřejné mínění skrze svou práci. Je proto naší odpovědností s touto mocí zacházet citlivě s profesionálním novinářským odstupem. Nezapomínejme, že my, novináři a novinářky, jsme strážci demokracie, nikoliv její vlastníci.