Podpořte aktivity
Nadace OSF

Podpořte aktivity
Nadace OSF

10.6.2016

Všichni přece chceme otevřená data. Jen je otázka jak, kdy a zda vůbec

Před několika dny pustili poslanci do třetího čtení novelu zákona o svobodném přístupu k informacím, která upravuje význam slovního spojení “otevřená data” pro české právo. Popisuje je celkem jasně – jako informace veřejné správy zveřejňované způsobem umožňujícím dálkový přístup v otevřeném a strojově čitelném formátu, jejichž způsob ani účel následného využití není omezen a které jsou evidovány v národním katalogu otevřených dat. Byť třeba úplně netušíte, co to je, tak vězte, že je to dobrá zpráva.

Díky otevřeným datům se totiž může mnohé změnit, i když samozřejmě ne hned. Veřejná správa ušetří nemalé prostředky, protože bude lépe a levněji sdílet své informace. Práce s informacemi se současně zkvalitní, což může přinést i zkvalitnění činnosti úřadů samotných. Zlepší se veřejná kontrola nad výkonem státní správy i samosprávy, vědci a výzkumníci se dostanou k novým zdrojům dat pro své analýzy, vzniknou nové softwarové služby, pracovní příležitosti a zaplacené daně. Toto není z mé hlavy, je to nepřímá citace z Akčního plánu ČR pro otevřené vládnutí, k němuž se česká vláda zavázala v roce 2012.

O tři roky později toto očekávání lakonicky potvrzuje digitální strategie hl. m. Prahy, která říká, že otevřená data jsou nová ropa. Důvěra v potenciál otevřených dat je opravdu veliká, proto se zarytých odpůrců otevřených dat najde poměrně málo (nicméně najde se přirozeně dost těch, kdo z titulu svých pracovních povinností v institucích veřejné správy najdou nějaké to své osobní “ale”).

Zákonná úprava otevřených dat má však jiný nečekaný problém, který ji může poslat k ledu. Novela “stošestky”, jak se zákonu o svobodném přístupu k informacím přezdívá, je totiž součástí širšího balíku norem, který má implementovat evropskou směrnici k elektronickému podpisu. A v parlamentní debatě se kvůli tomu objevilo několik výtek, které je dobré před blížícím se třetím čtením rozptýlit.

Přílepek? Ne, spíš slepenec

První z nich je nevěcná, procesní. Vzhledem k tomu, že novela nepřišla do sněmovny samostatně, ale společně s již zmíněným zákonem o službách vytvářejících

důvěru pro elektronické transakce, dostala nálepku legislativního přílepku, resp. nepřímé novely. Jedná se však o novelu přímou, přiznanou – navrhuje se přímo úprava “stošestky”, nikoliv jiného zákona, který by na ni měl vliv. Nejedná se ani o přílepek v tom smyslu, jak je toto slovo v legislativní hantýrce vnímáno (a ve smyslu stanoviska Ústavního soudu). Problém “klasického” přílepku spočívá v tom, že vzniká až na parlamentní půdě formou pozměňovacího návrhu, aby se vyhnul odborné části legislativního procesu. Tenhle návrh je tedy spíš slepenec, než přílepek – slepilo jej ministerstvo vnitra, aby ho následně podrobilo všem standardním připomínkovým řízením.

Mým cílem není obhajovat rozhodnutí ministerstva vnitra spojit do jednoho vládního návrhu dvě celkem nesourodá témata. Ty nálepky jsou ale irelevantní a návrhu zákona zbytečně škodí v očích hlasujících poslanců i veřejnosti.

Otevřená data nejsou drahá…

Další balík výtek vypadá vážněji – ale jen do chvíle, kdy jsou porovnány s textem navrhovaného zákona. V parlamentní debatě zaznělo, že zákon předepisuje konkrétní formáty dat (což by bylo nesmírně drahé a složité) a že pamatuje jen na textová data. Na tyto výhrady je velmi snadná odpověď – nic takového v návrhu uvedeno není a je-li to problém vyčíst ze zákona, stačí se podívat na pražský katalog otevřených dat či na katalog ministerstva financí. Zákon totiž jen popisuje něco, co už nyní funguje, pouze dodává legislativní zarámování (což je důležité pro váhavější instituce, které se bez zákonné opory nerady pouštějí i do věcí, které obecně považují za rozumné či správné).

Vůbec největším domnělým problémem je Národní katalog otevřených dat – místo, kde by na internetu bylo možné nalézt všechna publikovaná data pohromadě. Jeho stávající technické řešení sice není zdaleka dokonalé (ve skutečnosti je velmi nedokonalé), ale už rok existuje a má předobraz v řadě již fungujících katalogů z jiných zemí. Stačí se podívat za hranice a převzít to, co nám nejvíce vyhovuje. Vytvoření a roční provoz katalogu nestály zatím v podstatě nic, je zřízen v rámci údržbového paušálu portálu veřejné správy.

A to nejlepší nakonec – kromě několika vybraných datových sad, o jejichž výčtu se ještě povede debata, je publikování otevřených dat dobrovolné. Pokud se instituce veřejné správy rozhodne publikovat otevřená data, dělá tak z vlastní vůle, třeba s přihlédnutím k některému ze shora vyjmenovaných benefitů. Pokud se rozhodne vložit do otevřených dat nějaké prostředky, dělá to ze své vůle.

…a vrací kontrolu nad informacemi do rukou veřejné správy

Jedna věc se ale přece jen změní, to je třeba přiznat. V současnosti má řada institucí problém s přístupem ke svým vlastním datům kvůli tomu, že si špatně nastavily dodavatelské smlouvy. I kdyby chtěly, úřady nemohou nejrůznější informace zpřístupnit jednoduše proto, že k nim umí přistupovat jen prostřednictvím nasmlouvaných datových formátů a databázových systémů ve vlastnictví firem, které data spravují. Úřady se tak na mnohé z vlastních informací de facto mohou “jen dívat”.

Rostoucí důraz na otevřená data má potenciál tento stav změnit. Na novelu stošestky se čeká mimo jiné i kvůli tomu, aby ministerstvo vnitra mohlo snáze vykonávat dohled nad veřejnými zakázkami na informační technologie. Od loňského podzimu může u těch zásadnějších požadovat, aby nově vznikající data ve veřejné sféře byla publikovatelná v otevřeném formátu. Což by v praxi znamenalo, že faktické vlastnictví informací by se postupně vrátilo institucím, které je vytváří. A to se vyplatí, nebo ne?

Michal Tošovský Koordinátor Fondu Otakara Motejla michal.tosovsky@motejl.cz

Michal Tošovský působí ve Fondu Otakara Motejla, kde se věnuje prosazování otevřených dat ve veřejné správě a propagaci jejich opětovného využití. Dříve pracoval v Otevřené společnosti, o.p.s., kde mimo jiné vyvinul oceňovaný web www.mapakriminality.cz. Zkušenosti sbíral také jako stipendista Fulbrightovy komise ve washingtonském think-tanku Police Foundation. Vystudoval sociologii a sociální politiku na Fakultě sociálních věd UK.