I tak by se jednou mohlo říkat generaci dětí, které začnou od roku 2020 v houfech opouštět brány středních odborných škol či učilišť a zaplavovat chodby úřadů práce. Jedině k tomu povedou reformy navrhované naším polistopadově „nejlepším“ ministrem školství Josefem Dobešem. Zdalipak i na to bude ministr školství hrdý při revizi naplňování cílů Evropské unie na zvyšování zaměstnanosti, vzdělání a snižování chudoby v roce 2020?
Slibuji, co jsem odvolal a odvolávám, co jsem slíbil
Vyznat se v rozhodnutích ministra Dobeše není jednoduché. Za svou ministerskou kariéru si nejednou protiřečil. Nejinak je tomu i návrhu testování dětí v 5. a 9. ročnících. Zatímco ještě nedávno tvrdil, že testy budou sloužit výhradně jako zpětná vazba učitelům o kvalitě jejich výuky, poslední plány ukazují spíše na omezování možností dalšího vzdělávání samotných dětí. Návrh plošného testování byl od samého počátku kritizován odbornou veřejností, která poukazovala na reálné nebezpečí vzniku žebříčků škol, jejich uzpůsobení výuky, obsahu testů a jejich budoucí snaze o eliminaci žáků, kteří v testech neuspějí a potáhnou tak hodnocení školy dolů. Důsledkem bude paradoxně snížení kvality výuky a segregace dětí bez ohledu na jejich celkový vývoj, další zvyšování nerovností ve vzdělávání, které jsou u nás již dnes jedny z největších mezi zeměmi OECD. Josef Dobeš pravděpodobně nechápe, že rolí státu není vytvářet elity, ale poskytnout všem bez rozdílů stejné a co nejkvalitnější vzdělání!
Namísto toho ministerstvo školství plánuje odsoudit děti na základě testů v 10 letech k výučnímu listu v některém z nejistých oborů. Copak ministr školství nezná respektované studie PISA, OECD, SCIO, které hovoří o potřebě států snižovat nerovnosti ve vzdělávání a podporovat sekundární a terciární vzdělávání občanů? Zřejmě nečetl ani zprávu Národní ekonomické rady vlády, která jasně doporučuje přechod od specializovaného k všeobecnému vzdělávání a podpoře učenlivosti jako takové, má-li Česká republika zůstat konkurenceschopná i v dalších letech.
Josef Dobeš smýšlí jinak
Pravděpodobně na základě doporučení lobbistických skupin navrhuje ministr školství ušít celé generace dětí na míru potřeb soukromých podnikatelů. Stát by se měl starat především o blaho občanů, nikoliv připravovat levnou pracovní sílu jednotlivým soukromým podnikatelům! Nejenže podnikatelé nebudou platit podporu v nezaměstnanosti těm, které do svých firem nepřijmou, ale ani neponesou žádnou zodpovědnost v případě, když podnik zkrachuje. Budou to daňoví poplatníci, kteří budou muset zaplatit za Dobešovy chyby. Ti mladí budou totiž nezaměstnaní a nezaměstnatelní!
Speciální inkluze
Dalším paradoxem je Dobešovo zavádění inkluze ve vzdělávání. Na jednu stranu slibuje zavádění inkluzívních opatření, na druhé straně je hrdý na unikátnost České republiky v počtu dětí umisťovaných v ústavech a institucích nejrůznější podoby. Bojím se odpovědi na otázku: Jak může vůbec vypadat inkluzívní vzdělávání v pojetí ministra školství, který je hrdý na to, že Česká republika posílá přes 30 000 dětí do ústavů?
Pod současným ministrem školství se zhroutila několikaletá práce předešlých ministrů na desegregaci českých škol. Je ostudou, že až Evropský soud pro lidská práva musel v roce 2007 poukázat na neoprávněné posílání romských dětí do „zvláštních“ škol, dnes speciálních a praktických, a že veškeré plány a přípravy na změnu vzaly za své. Národní akční plán inkluzívního vzdělávání, který měl do běžných škol hlavního vzdělávacího proudu přivést co nejvíce dětí, byl de facto zastaven. I nadále se proto mnohé děti zcela zbytečně vyučují podle redukovaného vzdělávacího programu, který bude mít za následek jejich nepoužitelnost na pracovním trhu. „Vážený ministře, sociální tenze, kterou dnes pociťujeme v některých regionech, má hluboké kořeny právě v nedostatečném vzdělání. Kvalitní vzdělání je předpokladem úspěchu na trhu práce a pracovní místo je základem integrace.“
Současní politici bohužel nejsou schopni oprostit své myšlení od horizontu volebního období. Většina rozhodnutí je dělána utilitaristicky s co nejrychlejším dopadem na potenciální voliče. Vzdělávání našich dětí by však nemělo být předmětem politického soupeření. Budou-li se „koncepce“ vzdělávání katastroficky střídat tak, jak k tomu dochází pod současným vedením ministerstva, čekají nás kruté časy. Hrajeme nebezpečnou hru. Ne o naše peníze, ale o naše děti a naši budoucnost.