Minulý týden probíhala na Vysoké škole ekonomické v Praze významná konference zabývající se konkurenceschopností České republiky. Na ní zazněla skvělá zpráva, kterou nám sdělil Nicholas Davis, šéf evropské sekce Světového ekonomického fóra.

Podle nejnovějšího žebříčku tohoto fóra, který přinesl srovnání globální konkurenceschopnosti za rok 2014-2015, se po pěti letech přestala Česká republika propadat a dokonce postoupila o devět příček výše – z 46. na 37. místo. Zařadila se tak těsně před Ázerbájdžán (38. místo). Někdy si říkám, jak málo stačí k troše radosti. Skvělé, předběhli jsem Ázerbájdžán!

Každý, i ten nejliberálnější podnikatel, si jistě dělá analýzu, co snižuje jeho konkurenceschopnost. Udělejme si totéž. Kde jsou nejslabší místa v ČR podle Světového ekonomického fóra? Jednoznačně nám nejde o „disciplína“ fungování veřejných institucí, kde jsme obsadili 76. místo. Tato disciplína je tak trochu vícebojem, soutěží se v nejrůznějších subdisciplínách. Ve většině z nich jsme podávali obdivuhodné výkony – v subdisciplíně „úplatkářství“ dosáhla ČR na 70. příčku, v „odklánění“ veřejných rozpočtů zaujala 98. místo, v transparentnosti při vytváření zákonů pak 99. místo. Ale nebojme se, překročili jsme i stovku – v kategorii „zmanipulovaná rozhodnutí úředníků“ Česká republika obsadila 106. místo a konečně v oblasti důvěra v politiky skončila na 138. místě (ze 144. hodnocených zemí).
Upřímně řečeno, tato data nejsou nijak překvapivá, a když jsme na zmiňované konferenci v rámci užšího panelu přímo zaměřeného na instituce diskutovali s panelisty i auditoriem, převládal smutek mírněný černým humorem. Je všem jasné, že Česká republika nemůže dosáhnout zlepšení konkurenceschopnosti bez zlepšení fungování veřejných institucí, ale zároveň je zřejmé, že propojení politiky, businessu a státní správy je natolik silné, že úspěšně brání skutečné nápravě. Série protikorupčních zákonů, která byla přislíbena před volbami, se prosazuje nejen bolestivě, ale především v podobě, která minimalizuje možné pozitivní účinky na fungování státních institucí. Politici nám tak svým posledním úsilím neříkají nic jiného, než „usilovně pracujeme na tom, aby se konkurenceschopnost ČR nezlepšila.“

Špatně fungující instituce nejen negativně ovlivňují konkurenceschopnost, ale také výrazně poškozují důvěryhodnost ČR v zahraničí. Když se v roce 1998 Česká republika připravovala na vstup do NATO, podmínkou bylo vytvořit Národní bezpečnostní úřad (NBÚ), který měl především prověřovat osoby, které přicházejí do styku s tajnými informacemi. Měl tedy zabránit tomu, aby do státních institucí nepronikaly osoby spjaté s organizovaným zločinem, ať již domácího či zahraničního původu, zabránit špionážním aktivitám apod. Výsledkem byl pravý opak – úřad sám se pravděpodobně podílel na kupčení s bezpečnostními prověrkami (mnoho skandálů se zveřejnilo, skoro nic se nevyšetřilo), kolem něj se pohybovaly špičky organizovaného zločinu: Radovan Krejčíř (nyní ve vazbě v Jižní Africe), František Mrázek (později zavražděný), v rozkladové komisi působil Vladislav Větrovec (odsouzený za podvody při spravování konkurzní podstaty). Výčet zajímavých „osobností“ by byl dlouhý – poté, co na některé věci upozornila média či nevládní protikorupční organizace, museli ředitelé a další vysocí funkcionáři úřadu odejít. Nekončívali ale na úřadech práce – šli do strategických firem se státní účastí (například ČEPRO, kde pak „záhadně zmizelo“ 30 milionů) nebo do vysokých funkcí například na ministerstvu obrany. Situaci pak vyřešil až zásah úředníků z NATO, na jejichž nátlak byla instituce základním způsobem zkonsolidována.

V roce 2004 Česká republika vstoupila do Evropské unie a do České republiky začaly proudit značné prostředky, jež měly podpořit rozvoj země a jejích regionů. V této souvislosti EU požadovala určitá opatření, která by zabránila, že dané prostředky (získané od daňových poplatníků z evropských zemí) nezmizí v černých dírách politické korupce, organizovaného zločinu či financování teroristických aktivit. Jedním z opatření mělo být vytvoření nezávislého Finančně analytického útvaru (FAÚ), instituce schopné zabránit praní špinavých peněz a financování zločinu či terorismu. Česká republika byla posledním státem EU, kde tento úřad vznikl, ale zato jediným členským státem, kde není nezávislý – spadá pod ministerstvo financí. Úřad se tak stal vhodným nástrojem na „lustrace“ politických oponentů a zároveň je pod politickou kontrolou, jež může vymezovat mantinely jeho aktivit.

Česká republika také měla vytvořit nezávislý auditní orgán, který měl zajistit kontrolu využívání EU fondů. Až do roku 2012 byl tento auditní orgán jediným v EU, který nebyl nezávislý, a tudíž nemohl nad rozdělováním evropských fondů vykonávat efektivní dohled. Náprava přišla až po známých skandálech se zneužíváním evropských fondů v severních a západních Čechách a následném zásahu Evropské komise, která pozastavila vyplácení peněz z evropských fondů do České republiky.

Do třetice, Česká republika měla přijmout zákon o státní službě, který by umožnil profesionalizaci a nezávislost státních úředníků na politicích. Zákon byl sice přijat již v roce 2002, ale nevstoupil v účinnost. V této chvíli jsme jedinou zemí EU, která jej nemá. Pod tlakem EU (a pod hrozbou, že přijdeme o peníze), se tedy začal zákon resuscitovat. Jeho způsob projednávání v parlamentu (prezident vynucující si první čtení zákona, pak jeho komplexní novelizace, pak opoziční obstrukce paralyzující Sněmovnu a posledním úderem byla „dohoda“ a návrat ke druhému čtení, jež zákon definitivně dorazila) by byl jistě vhodným literárním námětem pro Franze Kafku (či pro Járu da Cimrmana). Výsledkem je, že místo jasně nastavené instituce se státní správa dostává pod kontrolu ministerstva vnitra. Onoho ministerstva, v němž se vždy odehrával výrazný politický boj a které dokázalo vytvořit i situaci, že jsme v jednu chvíli měli i dva policejní prezidenty a nikdo netušil, který z nich je tím skutečným.

Je samozřejmě otázkou, zda Evropská unie přijme takto pojatý zákon jako „splněný“ úkol. Zákon, který se přijímá, se zcela diametrálně liší od toho, jehož základní rámec a logika byly Evropské komisi původně předloženy. Ale odpovědnost za fungující stát neseme především my; pokud si nepřipustíme, že instituce mají smysl, a že je nutné budovat instituce, které jsou politicky nezávislé, pokud nenastavíme princip zodpovídání, tak se situace nezlepší. Chaos, nepřehlednost, závislost na politice vytváří prostředí, které nejen umožňuje zneužití veřejných prostředků pro soukromé, politické, zločinecké, teroristické… cíle, ale také snižuje ekonomickou výkonnost. Nedávná celosvětová finanční krize postihla všechny státy – míru postižení, a to i v Evropské unii, je možné nesporně dát i do souvislosti s nefungujícími institucemi a tudíž sníženými kapacitami státu efektivně využívat vlastní zdroje.