Mezinárodní dny nám slouží k tomu, abychom upřeli svoji pozornost na určité téma. U příležitosti mezinárodního dne žen můžeme obdarovat ženy květinou a připomenout si, jak by bylo krásné, pokud bychom měli více rovnoměrné zastoupení žen v politice, jíž stále dominují muži. Na 17. listopadu si připomínáme nacistickou represi v roce 1939 a odvahu studentů, studentek, kteří se postavili komunistickému autoritářskému režimu o padesát let později. A třeba světový den zálohování (připadá na 31.3) nám připomenul, že zálohovat naše digitální data není úplně od věci. Obzvláště pokud vám váš telefon vypoví službu.
Mezinárodní den Romů, který si dnes připomínáme, nemá v České republice tak silnou tradici jako první dva zmíněné dny. Od jeho vyhlášení uplyne letos 25 let a je tedy o poznání mladší. V jeho případě stojí za připomenutí nejen bohatá a často tragická historie Romů v naší zemi, jejíž nedílnou součástí je romská kultura, ale také situace romské menšiny dnes.
Ta se například podle Davida Beňáka, místopředsedy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, příliš nelepší. Ve vzdělávání, na trhu práce nebo v bydlení čelí Romové diskriminaci. Důvodem je, že někteří lidé dají spíše na své předsudky nebo na některé své negativní zkušenosti. Nesoudí každého člověka podle něho samotného, ale podle jeho barvy pleti. Často jsou však v menšině, například když většina lidí podporuje vzdělávání romských dětí v běžných základních školách a nikoli ve školách praktických.
Navzdory přetrvávajícím předsudkům existuje řada lidí, kteří se s obdivuhodným odhodláním a vůli rozhodli současnou situaci změnit. Patří k nim například Vladimír Foist, ředitel základní školy v Poběžovicích, který se rozhodl vybudovat inkluzivní školu, která úspěšně vzdělává romské děti. V českém pohraničí se tak jemu a jeho pedagogickému sboru daří vyvracet mýty o nevzdělatelnosti romských žáků. S přijatou novelou školského zákona se navíc objevila naděje, že český školský systém bude školu v Poběžovicích a další školy snažící se o inkluzi více podporovat. Ty by pak již nemusely být odkázány na nejrůznější projekty a granty od státních i nestátních neziskových organizací. I přesto je před námi v tomto ohledu dlouhá cesta, protože romské děti stále tvoří třetinu žáků v praktických (dříve zvláštních) školách. To je asi desetkrát více, než by odpovídalo počtu Romů v České republice.
Na další oblast diskriminace poukázala nedávno veřejná ochránkyně práv svým testem některých realitních kanceláří. Jak se ukázalo i zde se najdou lidé, kteří jsou natolik hluboce ponořeni do svých předsudků, že byť jedinou negativní zkušenost s romským nájemníkem jsou schopni vztáhnout na celé etnikum. Pokud by pak stejné pravidlo použili u každé negativní zkušenosti s ne-romským českým nájemníkem, zbývalo by těmto majitelům bytů už jen pár cizinců, jímž by mohli nabízet své byty. Díky případu otevřenému Annou Šabatovou se, doufejme, začne o tématu více mluvit a jako společnost si uvědomíme, že přeci nelze tolerovat diskriminaci v bydlení a přístupu ke vzdělání či zaměstnání na základě barvy pleti.
Ohlédnutí za posledními 25 lety od nabytí svobody a demokracie opravdu není s ohledem na postavení Romů veselé. Četné příklady lidí, kteří se snaží tuto situaci zlepšit, mohou být na začátku pozitivních změn. Příležitost Mezinárodního dne Romů bychom mimo jiné měli využívat právě k jejich větší prezentaci, aby se časem z příkladů dobré praxe staly příklady praxe běžné.