Přinášíme Vám rozhovor od Miloty Sidorové s Helene Henriksen Knudsen, zastupitelkou města Kristiansand pro městské plánování, členkou Konzervativní strany v Norsku. 

Foto: Helene Henriksen Knudsen, zastupitelka města Kristiansand pro městské plánování, členka Konzervativní strany v Norsku, (c) osobní archiv 

Co Vás přivedlo do politiky v tak mladém věku?

Hrála jsem házenou a mívala šestkrát týdně trénink. Pak jsem si poranila ruku a myslela, že se zblázním z toho, jak jen sedím doma. Neměla jsem žádnou jasnou představu, co se svým životem. Všechno mě otravovalo, a to se týká i rodiny a mojí maminky. Byla v té době poradkyní pro krajskou organizaci mladých a říkala mi: Helene, tebe přeci vždycky zajímali lidé a jejich příležitosti , záleželo ti na tom, aby byli všichni spokojení. Co takhle zkusit politiku?

Bylo to v létě roku 2009, v době předvolební kampaně, když mě jednou ráno odvezla na politické shromáždění. Asi týden a půl jsem pozorovala Konzervativní stranu a pak se rozhodla vstoupit. Zpočátku jsem jen sedávala někde vzadu v místnosti a poslouchala dokud se mě někdo nezeptal: Co si o tom myslíš? Jaký je TVŮJ názor?

V roce 2011 se konaly komunální volby. To znamená i kampaně uvnitř stran kvůli obsazení kandidátek. Byla jsem tehdy nominovaná a skončila na čtvrtém místě. Strana se za mou pozici zaručila. Kupodivu jsem se umístila výš, než člověk, který dnes zastupuje náš volební obvod v parlamentu. V Kristiansandu jsme zvítězili, vybrali starostu, a já si mohla zvolit, jakou problematikou se chci zabývat. Rozhodla jsem se pro plánování města, předpisy, bydlení atd.

A městské plánování jste studovala?

Studuji ho nyní. Před dvěma lety jsem nastoupila na univerzitu, obor veřejné plánování a komunikace.

Není úplně obvyklé, aby strany angažovaly tak mladé lidi.

Lidé v mém věku obvykle nejdřív studují a pak vstupují do politiky. Já do ní přišla v době, kdy jsem nevěděla, co v životě dál. Zajímalo mě spoustu věcí, chtěla jsem být právničkou, architektkou… ale nevěděla jsem, kdo vlastně jsem. Pamatuji si na dny, kdy jsem se ze schůzí a jednání vracela domů s pláčem. Zvlášť první rok jsem se toho o sobě dozvěděla opravdu hodně. Myslím, že bez této zkušenosti bych dnes nebyla tam, kde jsem.

A co jste se o sobě dozvěděla?

Dřív jsem bývala opravdu paličatá. Ale v politice jsem se naučila, že existují i jiné způsoby, jak něčeho dosáhnout, než jít přímo tvrdě za svým. Musela jsem se chovat strategičtěji, rozumněji, abych si lidi získala. Na druhou stranu jsem se snažila být sama sebou a takovou mě i lidé přijali. V politice nemůžete být někým jiným, než kým skutečně jste. Lidé tu přetvářku prohlédnou.

Kolik je ve Vaší straně žen?

Je to téměř vyrovnané. Ženy, které znám, byly zvyklé držet se v pozadí, konzervativci jsou konzervativci. Vysocí muži středního věku, obleky, břicha… ale dnes už je to jiné. Ženy se dostávají do stále vyšších pozic. A jejich hlas je slyšet. Ale musíme si vymezit svůj prostor a nebát se.

Jak jste si prostor v diskusích vybojovávala Vy?

Prostě jsem si ho vzala. V jistém smyslu jsem měla štěstí, protože ve straně tehdy nebylo mnoho žen, ne v mém věku. Takže ženy, které tam byly, se o mě staraly, dávaly mi zpětnou vazbu, podporovaly mě, když jsem vstupovala do debat, sledovaly mě. Později si mě začali všímat i muži, chodili za mnou a ptali se, jak se mi daří, jestli toho na mě není moc a podobně. Přišel moment, kdy už mě unavovalo poslouchat, že jsem unavená. Začala jsem jim odpovídat: Nejsem unavená, naopak, jsem plná energie.

Zmínila jste podporu ze strany žen. Co dalšího Vám pomáhá přežívat v politice?

Myslím, že hlavním důvodem mého působení v politice je skutečnost, že když mi někdo říká, že něco nedokážu, rozhodnu se to udělat. A taky fakt, že jsem dlouho byla nejmladší žena ve straně. Druhá nejmladší osoba byla stejně stará, jako moje maminka. Po posledních volbách v roce 2015 máme v naší straně další dva členy mladší dvaceti pěti let.

Město Kristiansand vytvořilo strategii pro rovnost a diverzitu v městském plánování. Jak jste se na tomto projektu podílela?

Strategie vznikala v době, kdy bylo město zapojeno ve společném programu Norska, Švédska, Dánska a Islandu v oblasti městské správy. Byla jsem jednou ze tří politiků, kteří v tomto projektu zastupovali Norsko. Nepodílela jsem se na plánovací fázi projektu, protože ta začala už v době, kdy jsem teprve vstupovala do politiky, ale byla jsem aktivní v pozdějších fázích, kdy bylo třeba uvést strategii do praxe. Jak tomu bývá, strategie přináší spoustu dobrých myšlenek, ale neexistuje žádná záruka, že budou naplňovány. Vzala jsem si ji tedy za svou a strategie je dnes součástí strategického plánu města. To je to nejchytřejší, co jsme mohli udělat. Ostatní teď nemají možnost ji obcházet.

Jak lidé reagují na strategii diverzity, v dnešní době, kdy se imigrace dostává do nešťastných souvislostí s diverzitou, terorismem, náboženským extremismem?

Naše strategie zahrnuje diverzitu v nejširším slova smyslu – genderovou, etnickou, jazykovou, věkovou, sexuální orientaci…
V Norsku to funguje tak, že nemůžeme sami rozhodovat o tom, kolik přistěhovalců můžeme mít. V Kristiansandu jsou jen dva zastupitelé, kteří jsou opravdu proti imigraci. Zbytek zastupitelstva jim oponuje argumentem: Jsou to lidé. Musíme je přijmout a zajistit, aby se jim dostalo nejlepších podmínek a vzdělání, jaké jim můžeme poskytnout. Stanou se pak součástí našeho města, musíme z nich tedy udělat dobré občany.

Autorkou článku, který byl originálně publikován v angličtině na WPS Prague, je Milota Sidorová. Milota se už dlouhou dobu pohybuje v interdisciplinárních tématech města a městského plánování. Od roku 2011 koordinuje mezinárodní festival reSITE a v roce 2015 založila iniciativu Ženy pražského veřejného prostoru.