fbpx

Dost se toho povedlo, ale hotovo stále není, říká Lucie Plešková o aktivitách Nadace OSF v oblasti vzdělávání

| Aktuality | Společné vzdělávání

V programu Férová společnost máme za sebou několik milníků – spoluzaložení Nadačního fondu Eduzměna, předání stipendijních programů dalším nadacím, či založení Platformy pro včasnou péči. V oblasti inkluzivního vzdělávání už je agenda plně v rukou našich grantistů a partnerů, kteří se jí věnují dál. Jedním z posledních počinů, který jsme podpořili finančně, je vznik publikace Právo na vzdělání, která přináší lidskoprávní analýzu 16 reálných příběhů dětí a jejich rodin. Jak to zpětně hodnotí programová manažerka Lucie Plešková?

Nadace OSF vždy část své pozornosti a podpory upírala k podpoře vzdělávání v ČR, nicméně pokud se ohlédnete zpátky, co bylo tím prvotním důvodem?

Nadace podporuje vzdělávání téměř od svého vzniku, tedy od poloviny devadesátých let. Osobně až takto nazpět nedohlédnu, ale vzhledem k tomu, že nadace vždy usilovala o podporu demokracie a otevřené společnosti, bylo a je v tomto ohledu kvalitní vzdělávání dostupné všem klíčovým základem a předpokladem. Škola je prvním místem, kde by se děti – v ideálním případě – měly s demokratickými hodnotami, aktivním občanstvím a principy fungování otevřené společnosti seznamovat.

Za tu dobu jste podpořili desítky projektů i jednotlivých organizací. Které z nich hodnotíte jako ty zásadní, jejichž přínos můžeme s odstupem času vidět i dnes?

Zpočátku nadace přinášela inspirativní programy ze zahraničí, které zde fungují dodnes. Jsou to například program Začít spolu (Step by step), Čtením a psaním ke kritickému myšlení, Pět P (Big Brothers) či Debatní liga. Dlouhou dobu jsme realizovali stipendijní programy a podporovali mladé lidí při studiu na zahraničních středních školách či romské studenty při studiu na školách vysokých. Tyto programy dále pokračují, jen pod hlavičkou jiných nadací. Později jsme se zaměřili na podporu společného vzdělávání, díky naší podpoře vznikla třeba Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), podpořili jsme stovky mateřských a základních škol a realizovali na nich programy jako například Minimalizace šikany, Města vzdělávání či Škola pro všechny.

Nadace OSF byla řadu let aktivní i v advokační práci, zejména kolem diskriminace romských dětí (od rozsudku D.H. versus Česká republika mimochodem brzy uběhne 14 let). Jak zpětně hodnotíte tuto oblast vaší činnosti? 

Téma rovného přístupu romských dětí ke vzdělávání je jedním z těch, které nás provázejí dlouhou dobu. Nicméně v advokační práci jsme se rozhodli nezaměřovat se pouze na děti romské, ale na všechny děti, které mají speciální vzdělávací potřeby – tedy děti s nějakým handicapem, děti cizinců, děti s poruchami učení či chování. Společně s dalšími partnery jsme proto mimo jiné podporovali změnu legislativy týkající se nastavení podpůrných opatření tak, aby se všechny děti bez rozdílu mohly vzdělávat v běžných školách, měly k tomu potřebnou podporu a školy na ni dostaly dostatečné finanční prostředky. Mimo to jsme velmi podporovali i další změny, jako třeba proces zařazování dětí do bývalých praktických škol, kam bylo mnoho romských dětí zařazováno neoprávněně. 

Zpětně vnímám jako velký úspěch, že se potřebné legislativní změny podařilo prosadit. Bylo za tím obrovské úsilí a spousta práce na národní i mezinárodní úrovni. Ukázalo se ale také, jak složitá ta věc je, že není nikdy hotovo a že stále ještě dochází ze strany politiků i úředníků k pokusům omezit podporu těm dětem, které ji nejvíce potřebují. Velkým problémem je, že ministerstvo nepracuje při implementaci jakýchkoliv změn s daty, nezjišťuje předem potřeby škol a terénu, ani následně dopady přijatých reforem. O komunikaci nezbytnosti těchto změn směrem k široké veřejnosti ani nemluvě. Současně se také ukázalo, že část pedagogické veřejnosti jen obtížně přijímá změny, které jsou k nim směřovány takto “shora”, že je proto potřeba zapojovat skutečně všechny, kterých se téma týká, a kromě legislativní a finanční podpory pracovat i na podpoře metodické. 

Prosazování změn a následné sledování jejich implementace je dlouhodobý proces a jsem velmi ráda, že na naši práci v této oblasti navazuje jak ČOSIV, tak Fórum pro lidská práva nebo Amnesty International. Poslední dvě jmenované organizace s naší podporou zpracovaly publikaci Právo na vzdělání, která představuje aktuální příběhy a zkušenosti šestnácti zranitelných dětí a jejich rodin s českým vzdělávacím systémem. Tyto příběhy se navzdory své jedinečnosti v základu v mnoha ohledech velmi podobají. Jsou to příběhy o odmítnutí jinakosti jednotlivce ze strany systému a o mnohdy zoufalém hledání cest, jakým způsobem se domoci alespoň částečného přijetí a respektu. Je tedy před námi stále ještě mnoho práce.

Jedním z dalších témat, kterému jste se v nadaci věnovali, byla podpora předškolního vzdělávání. Hlavní myšlenkou, jestli tomu dobře rozumím, je, že včasná podpora dětí a rodin již v raném dětství vede k tomu, že tyto děti pak neselhávají ve školách. Je to opravdu takto jednoduché?

V principu to vlastně takto jednoduché je. Skutečně se ukazuje, že pokud s dětmi začneme pracovat včas, dokážeme předejít jejich pozdějšímu školnímu neúspěchu. Výzkumy například ukazují, že pokud děti chodí do mateřské školy alespoň dva roky, mají daleko větší šanci dokončit běžnou základní školu, než když do školky chodí pouze rok nebo vůbec. Nicméně my chceme jít ještě dál a pracovat s těmi úplně nejmenšími dětmi. Víme, že pro  všestranný rozvoj dětí je klíčové období do tří let věku dítěte. Věříme, že potřebná je práce s celou rodinou a také podpora dětí ze znevýhodněného prostředí při přechodu do mateřských a následně základních škol. Často je nutné, aby zapojeni byli vedle dětí, rodičů a učitelů i další lidé, např. dětský lékař, sociální pracovníci… A velmi často je potřeba proměnit přístup a zvyky ve školkách a školách, co už zdaleka tak jednoduché není.

Grantová podpora směřující do vzdělávání ze strany Nadace OSF se postupně zmenšuje. Znamená to tedy, že je z vašeho pohledu vše hotovo? 

Jak už jsem zmiňovala, tak hotovo rozhodně není. Strategií nadace je však věci “rozjet”, najít a podpořit ty, kteří pak téma ponesou dál, a postupně se stáhnout a začít se věnovat dalším palčivým tématům. V oblasti společného vzdělávání a inkluze převzali štafetu již zmiňovaní grantisté a partneři, stipendijní programy jsme předali jiným nadacím (středoškolská Bakala Foundation, romská vysokoškolská Nadaci Albatros). V tuto chvíli vnímáme, že pokud chceme změnit způsob vzdělávání tak, aby bylo skutečně vstřícné všem dětem, musí se jednat o komplexní proměnu s aktivním zapojením všech, kterých se týká. Proto jsme spoluzaložili Nadační fond Eduzměna, který právě o takovouto změnu usiluje. Pilotně v jednom regionu hledá cesty a způsoby, které ke změně vedou, a ty chce potom šířit dál. V Nadaci OSF jsme se pak rozhodli zaměřit ještě intenzivněji právě na včasnou péči, spojili jsme síly s Nadací Albatros a Nadací České spořitelny a podpořili aktivity Platformy pro včasnou péči

Co jsou z vašeho pohledu ty klíčové oblasti, kterým  by se měl neziskový sektor v tématu vzdělávání věnovat? A je to vůbec role neziskového sektoru, není to spíše role státu?

Téma vzdělávání je velmi komplexní. Já myslím, že neziskový sektor se věnuje všem klíčovým oblastem – ať už je to příprava budoucích učitelů, rozvoj inovativních metod, podpora učitelů, ředitelů i celých škol, podpora dětí a rodin, které to nemají jednoduché, ale třeba i volnočasové nebo neformální vzdělávání, vzdělávání dospělých a mnoho dalšího. Za klíčovou považuji aktuálně maximální možnou spolupráci (a to jak mezi neziskovými organizacemi samotnými, tak spolupráci s veřejnými institucemi) a hledání trvalých a systémových řešení. Neziskový sektor může věci zkoušet, pilotovat, ověřovat a přinášet pak řešení, která může přebírat stát, v tomhle vidím naši velkou úlohu.