Letošní ročník Novinářské ceny s sebou přinesl novinky v pravidlech. Jak se to projevilo v počtu nominovaných příspěvků?

V letošním roce jsme poprvé přistoupili na omezení pro autory a autorky příspěvků – každý z nich mohl být v dané kategorii zastoupen nanejvýš třikrát. Na výsledném počtu nominací se to ale, překvapivě, příliš neprojevilo. Autoři jsou totiž nominovaní i napříč kategoriemi. Těch příspěvků máme letos v 11 kategoriích 628. V každé kategorii rozhoduje 4-5 porotců a porotkyň, to je celkem přes 40 lidí. Tedy hodně práce pro poroty, hodně práce pro koordinátorku. Velký dík patří porotcům a porotkyním, kteří všechny nominované příspěvky pečlivě prošli – rozhodně to nebyl jednoduchý úkol.

I zastoupení médií je v letošním ročníku bohaté a pestré. Nominované příspěvky zastupují téměř šest desítek online i tištěných médií napříč názorovým spektrem. 

Která témata v loňském roce ve společnosti nejvíce rezonovala? A jak se to projevilo v nominacích na Novinářskou cenu?

Projevilo se to přímo. Zatím můžeme říci, že mezi příspěvky samozřejmě vládnou témata dvě: ruská agrese na Ukrajině a volby. Zdá se mi, že letos byla o něco více upozaděná environmentální témata. Naopak se objevovalo více příspěvků, které se věnují psychickému zdraví člověka. Dává to smysl, po covidu své psychické zdraví řeší více lidí, buď se na nich podepsala izolace, nebo postcovidový syndrom. Co se týče Ukrajiny, nejde jen o reportáže z místa, o rozhovory s armádními znalci apod., ale také o problematiku integrace ukrajinských migrantů v ČR. A velmi kvituji, že se média tomuto tématu věnují.   

Jak si v současnosti stojí česká média v kontextu informační války a ruské invazi na Ukrajině?

Myslím si, že zrovna v tomto ohledu o něco lépe než ta slovenská. Jsem pouze pozorovatel zvenčí, ale přijde mi, že se více řeší pozice důvěryhodných médií a výstupů ve vyhledávačích a na sociálních sítích, oproti těm dezinformačním.

Díky obměně v prezidentském úřadu je ve veřejném prostoru znatelně méně zpochybňováno, že informační válka existuje a že se vede i na našem území. A tématu se věnuje také čerstvý vládní Akční plán pro čelení dezinformacím. Ten mimo jiné navrhuje vyčlenění 50 milionů ročně neziskovkám, které se zabývají mediálním vzděláváním, ověřováním informací a obecnou osvětou o problematice i aktivitách cizích státních aktérů, nebo plánuje demonetizaci dezinformační scény.

Od vraždy Jána Kuciaka, která významně zasáhla slovenskou společnost, uplynulo 5 let. Jak tyto události doznívají u nás?

Právě teď v kinech běží dokumentární film Kuciak: Vražda novináře, který se ohlíží nejen za tímto děsivým činem, ale také za tím, co následovalo – masové protesty proti vládní garnituře a proces s obviněnými. Viděla jsem ho před pár dny a stále to ve mně dost rezonuje. Ke konci se film snaží vyznívat pozitivně – vždyť Kočner i Zsuzsová byli odsouzeni, byť za jiné činy. Ale nejsem si jistá, jestli to takto vnímá i slovenská, a potažmo česká, veřejnost. Slyšela jsem také skeptické hlasy, rozmrzelé z toho, že se po pěti letech najíždí do stejných kolejí. Nicméně i kdyby to tak bylo, odkaz Jána je po celých pět let silný. 

Jak vnímáš česko-slovenskou spolupráci na mediální scéně? V jakých ohledech se od sebe můžeme učit?

Česká a slovenská mediální scéna se navzájem dlouhodobě inspirují – mezi nejvýraznější počiny patří slovenský Denník N versus ten český. Mimochodem, také česká Novinářská cena vznikla po vzoru staršího slovenského ocenění. Pěkným nedávným počinem je i společné číslo A2 (CZ) s Kapitálem (SK) k výročí 30 let od rozdělení republik. Osobně doufám, že spolupráce bude přibývat.