Markéta Pilátová, uznávaná spisovatelka, novinářka a hispanistka, během svých cest po světě navštívila nespočet malých i velkých knihoven. Povídali jsme si s ní o tom, čím jsou české knihovny výjimečné a jakou roli mají v komunitním životě i v boji proti dezinformacím.

Čím vás knihovny inspirují? Co vás k tomu tématu přivedlo? 

Knihovny pro mě byly od dětství bezpečným prostorem, kam jsem se mohla vždycky uchýlit. Nikdo mě nerušil, mohla jsem si číst a trávit tam tolik času, kolik jsem chtěla. Má prateta byla knihovnice, takže jsem tam chodívala i za ní. Knihovna se stala bodem, kde jsem nacházela veškerou svoji životní inspiraci. Když jsem se pak pustila do psaní a knihovny mě zvaly na literární čtení, tak jsem se o ně začala zajímat více do hloubky. České knihovny jsou totiž ve srovnání se zbytkem světa naprosto unikátní. 

Mé knihy vychází mimo jiné i v němčině, proto jsem navštívila mnoho knihoven v německy hovořících zemích a mohu srovnávat. Třeba v Rakousku fungují knihovny v malých městech a na vesnicích na čistě dobrovolnické bázi. Já jsem z Velkých Losin, kde žije 3 000 obyvatel – srovnatelná knihovna v Rakousku nemá vlastní placenou pracovní sílu, zatímco u nás jsou dvě knihovnice. V Česku máme nesmírně hustou síť 6 000 knihoven, což je na počet obyvatel opravdu velké číslo. Jsou dobře spravované a nenajdete tam jen tu nejpopulárnější literaturu, ale i tu, která vyniká kvalitou.  

V Latinské Americe jste žila 12 let. V čem vidíte největší rozdíl? Liší se přístup čtenářstva ke knihovnám? 

Rozdíl je určitě v dostupnosti kvalitní literatury. Působila jsem v městečku Nova Petrópolis na jihu Brazílie, což je srovnatelné, dejme tomu, s Vyškovem. Není tam ani jedno knihkupectví a jejich knihovna funguje především jako komunitní centrum – já tam vyučovala kurzy češtiny. O nákup kvalitních knih se ale nikdo příliš nestará, nezáleží jim tolik na kultivaci čtenářstva jako českým knihovnám. 

Zmínila jste kultivaci čtenářstva – co to ve vašem pojetí znamená a proč je to důležité? 

Znamená to, že lidé nečtou jen ty knížky, které mají ve výsledku především pobavit. Myslím, že v knihovnách by měly být knihy, které předkládají otázky a složitější témata, i ta nepříliš populární. Takové knihy kultivují veřejný prostor a nutí lidi myslet, což je v dnešní době nesmírně důležité. I proto hrají knihovny roli v boji proti dezinformacím a fake news a dostávají se do centra dění. Čím víc lidí se vrátí k četbě knih, tím je to pro společnost lepší. 

Mluvila jste o své pratetě, která byla knihovnicí, a k tomu prostředí tak máte blízko od dětství. Všímáte si proměny knihoven v čase? 

Pozoruji proměnu právě směrem k tomu, že knihovny už nechtějí pouze půjčovat knížky. Chtějí lidi aktivně vzdělávat, kultivovat, spojovat, a to mi přijde skvělé. Knihovna je dnes opravdu středobodem občanské společnosti, což podle mě nebylo dříve tak zřejmé. Samozřejmě primárně zůstává vzdělávací funkce, z knihoven se ale přirozeně stala kulturní centra, kde může přijít úplně každý. V tom je obrovské bohatství české občanské společnosti už od dob T. G. Masaryka, který se o naši protkanou knihovnickou síť zasloužil.   

Jako spisovatelka objíždíte knihovny po celém světě. Co pro vás knihovnické prostředí znamená? Je to studna inspirace nebo spíše místo, kde se můžete setkávat se svými čtenáři a čtenářkami? 

Je to místo, kde se mohu tváří v tvář setkat s lidmi, kteří čtou knihy, a vůbec to nemusí být mí čtenáři a čtenářky. Jsou to zkrátka lidé, kteří mají rádi předmět jménem kniha a rádi ho drží v ruce nebo ve čtečce. A to je pro mě obrovským povzbuzením. Dnes ze všech stran slyšíte, jak nikdo nečte a knihám hrozí zánik. Ty ale přetrvaly po celá staletí a nemyslím si, že zaniknou. Čtení je zkrátka unikátní proces. 

Vysvětlila mi to mladá čtenářka v jedné maličké rakouské knihovně, když jsem se jí zeptala, proč si čte, a nehraje raději hry na počítači. Odpověděla, že když čte, vytváří si obrázky v hlavě a nic jiného nemá stejné kouzlo a moc. Proto pořád věřím v magickou sílu knih. Když pořádáte autorské čtení, přijde tam možná 5 návštěvníků, možná 50. Ale přijdou tam. A vy vidíte lidi, kteří opravdu čtou knihy, a říkáte si, že nepíšete do zdi. 

Za každou knihovnou stojí knihovníci a knihovnice. Jak vnímáte jejich roli v občanské společnosti?

Říkám jim světlonoši a světlonošky, protože opravdu přináší světlo do míst, kde je to nejvíce potřeba. V Praze to možná není tak zřejmé, protože kultura tady žije, je tu velká spousta divadel, knihkupectví a kultivovaných prostor. Myslím si, že knihovny mají velkou roli v malých městech, obcích a vesnicích – knihovníci a knihovnice jsou na takových místech nenahraditelní, protože jsou nositeli a nositelkami znalostí, kultury i komunitního života.

Co byste knihovníkům a knihovnicím přála do budoucna?

Přála bych jim, aby si zřizovatelé knihoven více uvědomovali jejich potřebnost a vyjádřili jim co největší podporu. A to nejen tak, že jim budou fandit. Ale poskytnou i takový druh podpory, kterou knihovny potřebují pro nákup knih, pořádání akcí či třeba jazykových kurzů pro ukrajinskou komunitu. A také aby si uvědomili, že to jsou místa, která naši společnost dělají lepší.