V předchozím blogu jsem se dotkla otázky systémové korupce. Připomínám, že je to takový typ korupce, kdy korupčně ovlivněné jednání, rozhodování, myšlení a chování ovlivňuje fungování celého politického systému. Systémová korupce má celou řadu definičních znaků, mezi velmi důležité patří tzv. imunizace korupce. Pod tímto termínem se myslí systém zabezpečení beztrestnosti korupčního chování, respektive snížení rizik, že toto chování bude sankcionováno.

Oč jde? Podíváme-li se na problém korupce pragmaticky (i lékař se musí nádorem či vředem zabývat a to pokud možno bez emocí), je zřejmé, že při korupci jde o velmi riskantní jednání, protože chybí základní důvěra. Není jasné, jak vymoci vynutitelnost plnění, jakým způsobem postihnout nedodržení slibů. Pokud někdo dá obálku s penězi a patřičnou protislužbu nedostane, má velmi omezené možnosti, jak se zpátky ke svým penězům či slíbené službě dostat. Zároveň ale ten uplácený netuší, zda náhodou nemá před sebou „agenta provokatéra“, případně zda daný jedinec nespolupracuje s policií. Rizika jsou pro obě strany značná, prostor pro imunizaci korupce je minimální.

To,co jsme zde popsali, je samozřejmě velmi zjednodušené schéma, kde máme pouze dva aktéry – upláceného a uplácejícího. Ale v případě, kdy korupční logika zasahuje celý systém (to neznamená, že každý je zkorumpovaný), tak je situace mnohem složitější. Celá logika je totiž založena na klientelistickém systému, na klientelistických sítích, které jsou různě propojeny. Podstatou klientelismu je vztah patron-klient, kde patron za loajalitu a službu poskytuje ochranu. Samozřejmě v případě systémové korupce a různě propojovaných sítích se funkce patrona a klienta nedá přesně určit (někdo může být klientem nějaké osoby a patronem jiných). Ale otázka ochrany, podobně jako v případě organizovaného zločinu (což je někdy totéž), je pro udržení klientelisticky nastaveného korupčního systému klíčová. Proto, aby byla tato ochrana funkčně nastavena, je zejména potřeba:

1. Snížovat akceschopnosti a nezávislosti kontrolních institucí státu a státního aparátu vůbec. Klíčová místa nejsou obsazena nebo jsou obsazena politicky, respektive stranicky. Minimalizuje se vliv odborníků. (Vzpomeňme na skandály týkající se NKÚ, NBÚ, neobsazení funkce hlavního hygienika ). Málokdo ví, že jsme jediná země EU, kdy Finančně analytický útvar spadá pod ministerstvo financí a nepůsobí nezávisle.

2. Dostat pod kontrolu policii, státní zastupitelství, soudy. (Připomeňme si dlouhodobé konflikty o obsazení místa policejního prezidenta, a obecně vše, co Marie Benešová kdysi označila za justiční mafii týkající se tehdejší činnosti některých jedinců na Nejvyšším soudě či na pražském vrchním zastupitelství apod. )

3. Stírat rozdíly mezi „zákonným“ a „nezákonným“ jednáním. Často v zákonech jsou již nastaveny mechanismy, jak korupční chování legalizovat.

4. Zachovat rozsáhlé a málo kontrolované právo milosti či amnestie.

To se týká nastavení institucí a zákonů. Často pod ideologickým zdůvodněním potřeby „malého“ (levného) státu se vytváří stát nefunkční (a který nás přijde opravdu draho). Ten „ideologizovaný“ pohled je důležitý, protože aby tato ochrana prošla, je nutná určitá atmosféra ve společnosti, která většinu mechanismů ochrany korupčního jednání přijímá či vnímá jako normální. To je momentálně asi největší hrozba demokracii v našem státě.

Nejde přitom jen o to, že obecně je význam institucí, princip vyvažování moci a zodpovídání se u nás podceňován. Jde také o to, že zejména prostřednictvím médií, ve vystoupeních politiků, právníků či komentátorů se většinově prosadil přístup, jež se někdy označuje jako „advokátské právo“. Laicky řečeno, to je snaha interpretovat zákony či ústavu tak, aby se našly skulinky (či přímo díry) na ochranu korupčního jednání. Je to samozřejmě běžné a oprávněné u advokátů, kteří hájí zájmy svých klientů , ale je absurdní, aby to převládalo ve společenském diskurzu. Opomíjí se totiž to základní: Co bylo úmyslem zákonodárce či ústavodárce?. Co je cílem daného zákona? Proč byl vlastně přijat?

Krásně se to dá ilustrovat na současném případě, jež se dotýká imunity bývalých poslanců. Položme si jednoduchou otázku: Proč je imunita poslanců? Proč komory rozhodují o vydání svých členů? Proč jsou chráněny projevy v Parlamentu? Bylo cílem tohoto historicky vzniklého principu umožnit poslancům nechat se uplácet, prodávat svůj mandát za trafiky, vydírat vládu? Nebo bylo cílem umožnit svobodnou rozpravu na půdě parlamentu, svobodné hlasování, znemožnit, aby poslanec mohl být bezdůvodně zadržen či vězněn, což by mu znemožnilo účastnit se jednání a hlasování?

Je smutné, že tato jednoduchá logika se do veřejného prostoru takřka nedostává. Je vážné, že alarmující demontáž státu, jeho okupace klientelistickými sítěmi schopnými chránit své členy proti postihům, nevyvolává větší odpor a větší pozornost i u těch, jež se označují za hlídací psy demokracie.