Vážená paní senátorko, vážený pane senátore,

obracím se na Vás ve věci návrhu na změnu školského zákona, který má být projednáván Senátem Parlamentu ČR na schůzi dne 20. dubna 2016. Se znepokojením jsem zaznamenala, že ačkoli se projednávaná novela týká především zavedení povinného předškolního vzdělávání, zaznívají v senátu názory, že je potřeba v rámci této změny školského zákona změnit i účinnost jedné z předcházejících novel z loňského roku, zákona č. 82/2015 Sb.

Dovolte mi v kontextu této situace podělit se s Vámi o osobní zkušenost matky dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami, která se v průběhu vzdělávání dcery setkala jak se speciálním, tak i běžným vzdělávacím procesem formou integrace a vlivem obou směrů na vývoj dcery.

Lucie se narodila v 37. týdnu, jako třetí dítě do úplné rodiny. Přes komplikovaný příchod na svět byla bojovník a zdálo se, že opoždění rychle dožene. Po jednom z očkování s prudkou reakcí – lze doložit – se však její vývoj začal ubírat jiným směrem a ve třech letech jí byl diagnostikován atypický autismus a mentální postižení ve stupni lehké až střední. V roce 1997 neexistovala v Brně MŠ, specializující se na děti s PAS, jen školka, kam docházely děti s těžkým zdravotním postižením, jejichž expresivní projevy by dcera velmi rychle pochytila – byla již jako malá fascinována různými odlišnostmi. Proto jsme zvolili docházku do běžné MŠ v místě bydliště, která po počátečních potížích našla cestu, jak dceru zaintegrovat a vytvořit potřebné podmínky, byť měla jen sporé informace o autismu.

Dcera tedy navštěvovala běžnou MŠ v místě bydliště jako integrovaný žák, hodně sociálních dovedností se naučila prostou nápodobou. Rozhodování o druhu školy bylo v roce 1999 jednoduché – o společné docházce s dětmi ve spádové škole nebylo možné dle sdělení zřizovatele uvažovat, pokud dcera nezvládne obsah učiva.  Po zápisu do školy byl žádán odklad.

V roce 2000 zahájila Lucie docházku do školy, která vzdělávala žáky podle programu Zvláštní škola, kam docházely děti s různými druhy postižení.  Zde se naplno projevila její schopnost detailní nápodoby až přejímání expresivních projevů svých spolužáků. Přestávala mluvit, dožadovala se stejných kompenzačních pomůcek – například strojek, jako měli někteří spolužáci, začínala kopírovat projevy spolužáka s neočekávanými epileptickými záchvaty, místo chůze se plazila atp. Veškerou svoji energii věnovala snaze „komunikovat“ jako její spolužáci. Nezbylo, než hledat běžnou školu a zajistit tak návrat k vrstevníkům.

Za pomoci úředníka z Odboru školství Magistrátu města Brna se mi podařilo najít školu v Brně, která dceru zaintegrovala. Koncem třetího ročníku se dcera začala adaptovat na nové školní prostředí.  Před tím probíhala z mé strany intenzivní komunikace s ředitelstvím školy, pedagogy, školským odborem Magistrátu města Brna, speciálním pedagogickým centrem a rodiči dětí ve třídě školy, která nebyla spádová, budoucími spolužáky dcery, hledání a zajištění asistentky pedagoga, příprava a zajištění pomůcek.

Před přestupem jsem zajišťovala seznámení třídní učitelky a asistentky pedagoga s obsahem a způsobem práce s dcerou na původní škole včetně vytvoření individuálního vzdělávacího plánu. Díky úzké spolupráci všech zainteresovaných stran, se podařilo Lucii úspěšně dokončit povinnou školní docházku, jako integrované žákyni s pedagogickou asistencí. Přirozené vzory vrstevníků pomohly upozadit odpozorované projevy bývalých spolužáků, které si dcera už celý život ponese sebou. Jsou nyní zasunuty, ale trvale v pohotovosti připraveny kdykoliv opět vystoupit na scénu. Vlivem začlenění mezi běžné spolužáky, jsou však mnohem méně intenzivní a časté. Rok co rok jsme obhajovali smysl a úspěšnost integrace. Tato byla jediným řešením narůstajících problémů v chování a vývoji dcery, která by v současné době byla do běžné společnosti prakticky nezařaditelná. Nyní ve věku 23 let dál rozvíjí poznatky získané ve škole a také svoje talenty, které se podařilo po ukončení povinné školní docházky odhalit. Dokáže zvládnout pobyt mezi běžnými lidmi, aniž by na sebe strhávala pozornost okolí nepřiměřenými projevy.

Úsilí, které jsme jako rodina vynaložili – dovážení dcery do vzdálené školy, moje neustálá pohotovost a připravenost dceru v případě potřeby vyzvednout, příprava materiálů pro výuku, učebnic, každoroční tvorba individuálního vzdělávacího plánu, konzultace s pedagogy atd. příprava a dovoz dietní stravy, což vše znamenalo vzdát se zaměstnání –  se vyplatilo.

K negativním faktorům patřila nejistota finančního zajištění podpory dcery i školy, propouštění asistentů pedagoga po dobu prázdnin, finanční zátěž školy, která se rozhodla integrovat, protože finance, které měly jít za dcerou, do školy nedoputovaly všechny díky jejich přerozdělování na krajském úřadě, dofinancovávání asistence z prostředků rodiny na dobu přestávek, přidělování hodin asistence speciálním pedagogickým centrem ne podle objektivní potřeby dcery, ale podle objemu finančních prostředků na krajském úřadě …. V neposlední řadě zpřetrhání vazeb, které dcera měla s původními spolužáky z MŠ, do běžné ZŠ s nimi již pokračovat nemohla …

Náš příběh je důkazem toho, že i dítě s kombinovaným postižením, kde je přítomno mentální postižení, dokázalo profitovat ze společného vzdělávání navíc v době, kdy pedagogové neměli mnoho poznatků, jak s tímto typem postižení pracovat, nebyly pomůcky, metodická vodítka,  poradenské služby vznikaly. Začlenění dcery mezi vrstevníky bylo na ochotě vedení školy, která byla z druhé strany vystavena především vysoké byrokracii a nejistotě finančního zajištění.

Vloni schválená novela školského zákona konečně umožňuje zajistit, aby výše uvedené nejistoty a překážky začlenění dítěte se specifickými potížemi byly minulostí, čímž se obrovsky uvolní ruce ředitelům, pedagogům, rodičům, dětem se dostane podpory v míře, kterou potřebují. Aktéři inkluze budou mít jistotu zajištění prostředků a mnohem více času na skutečnou práci s dětmi v rámci svých profesí a rolí. Dosud totiž běžné školy chybějící finanční prostředky shánějí prostřednictvím projektů, benefičních a jiných akcí, jsou závislé na ekonomických možnostech zřizovatele přesto, že v případě podpůrných opatření se jedná o standardní situaci, která má být standardně financována.

Od nového systému podpůrných opatření očekávám jednoznačně určená podpůrná opatření a jejich množství, které dítěti náleží. Očekávám také, že už nebude možné, aby krajské úřady přistupovaly k dětem s de facto shodným postižením odlišně. Od rodičů ostatních dětí a i z jiných krajů vím, že krajské úřady i dnes přistupují k právům začleňovaných dětí různě. Někde omezují množství podpůrných opatření, jinde přiznávají všem dětem finančně naprosto shodnou míru podpory bez ohledu na jejich skutečně doložené vzdělávací potřeby. Tyto nerovnosti má vloni přijatá novela školského zákona odstranit a zajistit všem dětem se speciálními vzdělávacími potřebami srovnatelný standard –  dítě se srovnatelným postižením dostane shodnou podporu v celé České republice, nikoliv podporu závislou na schopnosti školy sehnat finanční prostředky na jeho vzdělávání.

Proto bych Vás chtěla na závěr poprosit, abyste v případě, že by Senát skutečně hlasoval o odložení účinnosti již platného školského zákona, toto odložení nepodpořili. Odložením účinnosti této novely školského zákona totiž nedojde k ochraně současného standardu veřejného vzdělávání, ale naopak bude pokračovat jeho oslabování způsobené tím, že stávající systém není vůči dětem a tudíž i školám adresný co do poskytování finančních prostředků. Nadále bude pokračovat rozdílný standard ve vzdělávání pro všechny děti nejen podle jednotlivých krajů, ale v podstatě i podle jednotlivých škol. Současná patová situace se bude prohlubovat ke škodě společnosti. Každým promarněným dnem roste objem finančních prostředků potřebných k nápravě stavu.

Platný školský zákon nebrání možnosti rodičů vzdělávat své dítě ve škole speciální, pokud to odborník doporučí a ani nijak toto oproti stávajícímu stavu nemění. Mění pojetí systému podpůrných opatření a zavádí jejich rovnocenné přiznávání všem dětem se speciálními vzdělávacími potřebami bez ohledu na druh školy, ve které se vzdělávají. Zajistí rovné podmínky všem.

Vážená paní senátorko, vážený pane senátore, dovolte mi poděkovat nejen za Váš čas věnovaný mému dopisu, ale i za Vaši práci, která je náročná.

S úctou,

Milena Němcová