Když se v České republice věnujete inkluzivnímu vzdělávání, není to úplně snadné. Je zde samozřejmě řada učitelů i ředitelů, kteří s naprostou samozřejmostí a skvělým způsobem pracují se všemi dětmi a těm se speciálními potřebami dodávají potřebnou podporu i zázemí, nicméně stále to u nás není běžná věc. Ministerstvo školství sice přijalo legislativu, která inkluzi podporuje a školám přináší potřebné finance, ale postupně ji zase dílčími novelizacemi oklešťuje. Učitelé dle svých slov nemají potřebnou přípravu, podporu a podmínky, aby byli schopni zajišťovat vzdělávání pro všechny děti. Od některých politiků i části odborné veřejnosti zaznívá, že náš systém speciálního školství je jedinečný a je třeba jej chránit, že inkluze je škodlivá a je třeba ji zrušit, což přebírají některá média a není se pak co divit, že veřejnost buď nemá vůbec ponětí, o čem inkluzivní vzdělávání je, nebo se ho rovnou obává. V takové atmosféře je někdy těžké udržet si pozitivní přístup a pracovní nadšení.

Účast na mezinárodním fóru věnovaném inkluzi a rovnému přístupu ke vzdělání, které pořádalo UNESCO od 11. do 13. září 2019 v kolumbijském Cali, byla pro mě balzámem na duši. Přes 450 účastníků z 55 zemí z celého světa – zástupci vlád a ministerstev školství, řada odborníků z akademické sféry i zástupci mezinárodních organizací a občanského sektoru – zde celé tři dny mluvili o inkluzivním vzdělávání jakožto o něčem zásadním, co přináší užitek všem dětem a je třeba prohlubovat a zdokonalovat.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=3&v=6kO36rj6Y1k&feature=emb_logo

Už v autobuse cestou z hotelu jsem se od kolegyně z jamajského ministerstva školství dozvěděla, že na Jamajce nemají téměř žádné speciální školy a přes 92% dětí se speciálními potřebami chodí do běžných základních škol (u nás je to aktuálně asi 72%). Starosta Cali uvedl ve svém úvodním proslovu, že město věnuje 60% svého celkového rozpočtu do vzdělávání. Ministr vzdělávání provincie New Brunswick v Kanadě, která je známá svým oceňovaným proinkluzivním přístupem zase pronesl, že přestože tam jsou všechny děti se speciálními potřebami plně integrovány do běžných škol, stále chtějí svůj systém zdokonalovat, inspirovat se od ostatních a vytvářet ještě lepší podmínky pro všechny děti. Chtějí se nyní zaměřit na způsob, jakým je výuka realizována, zavádět nové způsoby učení a více zapojovat komunity kolem škol. Portugalský ministr školství mluvil o řadě opatření, které Portugalsko přijalo a díky nimž se jejich vzdělávací systém v uplynulých 20 letech kompletně proměnil ve velmi inkluzivní – 97,5% dětí s fyzickým handicapem tam chodí do běžných škol. Jedním z těch nejzásadnějších kroků je změna hodnocení kvality škol. Tu nehodnotí jako dříve podle výsledků žáků (ty školy, které pracují s vybranými, nadanými dětmi z dobrého zázemí, mají samozřejmě výsledky nejlepší), ale zaměřují se nyní především na inkluzivitu a posun ve vzdělávacích výsledcích dětí. Dobrá škola je prostě ta, která dokáže nejlépe rozvíjet všechny děti, ať jsou jejich startovní podmínky jakékoliv. A tak bych mohla pokračovat dále.

Fórum připomnělo výročí 25 let od přijetí Prohlášení ze Salamanky, prvního dokumentu prosazujícího inkluzivní vzdělávání, kterému se dostalo mohutné mezinárodní podpory – podepsalo ho 92 zemí, včetně České republiky. Před 25 lety bylo hlavním tématem vzdělávání dětí s postižením v běžných školách, nyní se debata točila kolem aktuálních výzev, se kterými se ve vzdělávání potýkáme v České republice také – jak nastavit legislativu a financování udržitelného inkluzivního vzdělávání, jakou roli hraje v tomto procesu sběr dat, či a jak proměnit vzdělávací metody, způsoby učení i prostředí škol, aby odpovídaly podmínkám a požadavkům současného světa, rozvoji technologií či vzrůstající diverzitě žáků. Řada zemí se musí vypořádávat se vzděláváním dětí uprchlíků, dětí s odlišným mateřským jazykem či odlišným kulturním zázemím. Velkou výzvou stále zůstává implementace inkluzivního vzdělávání v praxi tak, aby skutečně všechny děti byly zapojeny a mohly naplno rozvinout svůj potenciál a současně, aby učitelé měli dostatečnou podporu a byli za svou práci oceňováni. Nicméně na této mezinárodní úrovni už skutečně nikdo neřeší, zda má smysl vzdělávat všechny děti společně. Inkluzivní vzdělávání není privilegium, je to základní lidské právo! A zahraniční zkušenosti i výzkumy jasně ukazují, že inkluzivní vzdělávání je nejen prospěšné skutečně pro všechny děti, je současně také levnější než systém speciálního školství.

Doporučení jsou relativně jednoduchá a jasná. Nutná je spolupráce – na různých úrovních (místní, regionální i národní) a v různých fázích (při plánování i implementaci), jako nezbytné se ukazuje partnerství a spolupráce napříč sektory – školským, sociálním i zdravotním. Je třeba dát hlas všem, koho se inkluzivní vzdělávání týká, především tedy samotným dětem (a zejména pak těm, které jsou nejčastěji vyčleňovány), a současně zapojovat místní komunity. Základem je bezpečné a vstřícné prostředí zaměřené na žáky a vzdělávací metody, které vycházejí z místních zvyků, jazyků, tradic a znalostí a které rozvíjejí dovednosti, které děti využijí v běžném životě, vztazích a zaměstnání. Nejklíčovější jsou však samozřejmě učitelé, kteří musí mít vhodné podmínky, dostatek nástrojů a podpory a musí být náležitě oceňováni.

Aby mohlo inkluzivní vzdělávání fungovat, je třeba, aby lidé proměnili své myšlení, aby vnímali různorodost a odlišnost jako hodnotu a důležitý prvek pro inovace. A to je na celém procesu to nejobtížnější. Nicméně pokud se to podaří, má inkluzivní vzdělávání potenciál proměnit společnost celkově. Jak řekl již Nelson Mandela, „vzdělání je ta nejsilnější zbraň, kterou lze změnit svět.“