Předmluva Anny Šabatové

Milé čtenářky a milí čtenáři, když je někomu téměř sedmdesát let, tak se už na věci dívá s určitým odstupem a s nadhledem. A může srovnávat. Pro mne bylo velmi důležité, že jsem zažila období aktivismu před rokem 1989. Ve dvaceti letech mne zavřeli za podíl na rozšiřování letáků k volbám a další aktivity, ve vězení jsem strávila něco přes dva roky. Když jsem se vrátila z vězení, tak jsem si s neobvyklou silou uvědomila, že vězení ve mně nezabilo potřebu o něco usilovat, naopak cítila jsem, že to nejdůležitější je nevzdat se a něco dělat pro svět okolo sebe, nějak se vymezit proti nově doléhající nesvobodě, proti nespravedlnosti.

Moje představy o tom, co by se mělo dělat, byly velmi mlhavé, ale o to silnější byl pocit, že něco přece dělat musím. Můj životní osud se protkl s životem mého muže a společně jsme s mnoha dalšími založili Chartu 77, která v následujících třinácti letech rámovala, ale i formovala náš život. Za chartovní aktivity samozřejmě hrozila represe, přesto byl život poté, co se člověk jednou rozhodl, vlastně snadný. Nepřítel byl jasný, byl to nedemokratický systém s určitým totalitním nárokem, a cítili jsme, že jakákoliv aktivita, kterou jsme dělali, měla smysl. Především ten, že jsme se nepodrobili. Praktický výsledek jsme vlastně ani nečekali. Již samotná aktivita dávala životu smysl.

Mnohokrát jsem si po listopadu 1989 říkala, že v něčem byla naše situace mnohem snadnější než situace občanských aktivistů, kteří se v dnešních demokratických podmínkách snaží usilovat o lepší svět. Přestože nehrozí policejní represe, nehrozí ztráta zaměstnání. Problémů je všude okolo, kam se člověk podívá, velmi mnoho. Až se v nich člověk může začít ztrácet a také může propadnout pochybám, zda právě on jako jednotlivec má být ten, kdo se má pouštět do těchto bojů, když někdy není žádné světlo na konci tunelu.

Myslím, že příručka, kterou máte teď v rukou, může být určitou pomocí a posilou a může být nápomocná v orientaci, jak definovat cíle, jak šetřit a účelně vynakládat síly. Sepsali ji velmi zkušení mnohaletí aktivisté z různých lidskoprávních oblastí, kteří nepochybně utrpěli za léta bojů nejeden šrám a troufnu si odhadovat, že někdy také měli slabou chvíli a ptali se sami sebe, zda má jejich činnost dostatečný smysl.

Když se člověk vydá na cestu mnohaletého aktivismu (nechci rovnou předjímat celoživotního), je na místě si uvědomit, že je to běh na dlouhou trať a že je dobré šetřit silami. Jistě je na místě při veškerém idealismu i určitá míra pragmatismu a také vědět, jak na to. A praktické rady lidí, kteří za sebou mají nejednu lidskoprávní kampaň a spoustu zkušeností museli nasbírat metodou pokus-omyl, budou jistě užitečné pro začínající i pokročilé aktivisty. Takže přeju inspirativní čtení a hlavně hodně sil do dalších aktivit. A nezapomeňte, že občanský aktivismus je běh na dlouhou trať. Slovy nedávno zesnulého českého filozofa Ladislava Hejdánka – lidská práva jsou jako horizont, i když se přibližuješ, horizont se stále vzdaluje.

Anna Šabatová

28. května 2020