Programem středoškolských stipendií Nadace OSF prošly stovky studentů a studentek ze všech koutů ČR. Díky stipendiu mohli získat zkušenosti na školách v USA a Velké Británii. Po 27 letech nicméně nastal čas předat tento program dál, abychom se mohli v nadaci plně soustředit na jiné programové priority. Proto od letošního podzimu bude program spravovat nadace Bakala Foundation. Přinášíme ohlédnutí za historií tohoto programu v rozhovoru se Zdenkou Almerovou, finanční ředitelkou Nadace OSF, která se o program středoškolských stipendií po celých 27 let srdečně starala.

Jaký impuls k vytvoření programu středoškolských stipendií byl na počátku? Jak to celé začalo?

Celé to začalo v New Yorku, kdy George Soros založil Open Society Institute a jeho blízcí spolupracovníci, kteří pocházeli ze střední Evropy, dokázali dobře identifikovat, co bylo v devadesátých letech minulého století v zemích střední Evropy nejvíce potřeba a na co by se měla zaměřit finanční pomoc. Nadace podporovala celou řadu vzdělávacích programů a mezi nimi i programy stipendijní. V prvních letech veškeré náklady spojené s programem platilo OSI New York a nadace nabízela celou řadu stipendijních programů od letních škol až po roční pobyty. V roce 1999 byla podpora středoškolského programu ukončena, důvodem byla skutečnost, že dle George Sorose byla na tom Česká republika už dobře a stipendijní programy přestaly patřit mezi priority. My jsme považovali možnost zprostředkovat studia na soukromých středních školách za výjimečnou a tak začala naše spolupráce s asociacemi sdružující soukromé školy – v USA s ASSISTem a s HMC ve Velké Británii.     

Absolventi stipendijního programu zastávají po návratu do ČR významné pozice v mezinárodních institucích jako ekonomové, právníci nebo vědci, řada z nich učí na středních nebo vysokých školách. Můžeš zmínit některé z nich? Zůstávají s tebou a s Nadací OSF v kontaktu? 

Tohle je strašně těžké, někoho jmenovat, myslím, že i ten, kdo nakonec nezastává nějaké významné místo, tak hodnotí pobyt tak, že je to to nejzajímavější, co ho v životě potkalo. Absolventi dodnes čerpají z toho, co jim pobyt přinesl a přiznávají, že je pobyt na střední škole nakopl tím správným směrem. Úspěšně působí v různých nadnárodních společnostech po celém světě, řada z nich jsou „úředníky“ v Bruselu, jsou mezi nimi vědci, právníci, lékaři, učitelé, politici. S někým jsem v kontaktu častěji, někdo se zapojil do práce nadace, někdo se ozve po letech.   

Barbora Havelková je právnička, která se zaměřuje na antidiskriminační právo a v současné době působí jako docentka na Právnické fakultě St Hilda’s College Oxfordské univerzity, Zuzana Buřivalová je profesorkou na madisonské univerzitě a specializuje se na zachování biodiverzity tropických pralesů, fyzička Kateřina Falk se podílela na vývoji laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech a v současnosti vede vlastní výzkumnou skupinu v Helmholz centru v Drážďanech, Jan Straka stál při vzniku organizaci Učitel naživo, která usiluje o modernizaci českého vzdělávání a v současné době je spoluředitel této organizace, Oldřich Bureš je profesorem na Univerzitě Karlově a Metropolitní Univerzitě a ředitelem Centra bezpečnostních studií. Martin Pošta je zakladatel a ředitel známého Signal Festivalu a dokonce se můžeme i pochlubit budoucím dirigentem, neboť Ondřej Soukup byl přijat na dirigentské studium Master of Music in Conducting na londýnské Royal College of Music, která patří k nejlepším institucím ve svém oboru.

Na co ze 27leté historie programu nejraději vzpomínáš? Vybaví se ti nějaká konkrétní situace, setkání?

Mě na tom programu nejvíce bavilo, že studenty tak nějak provázíš celým procesem od přihlášek, přes jazykové testy, pohovory, odjezd vybraných a po roce jejich návrat. Vždycky se moc těším na setkání se studenty po návratu ze zahraničí, na jejich vyprávění a na to, jak se obrovsky posunuli. Těší mě, že s řadou z nich jsem stále v kontaktu a je radost sledovat jejich úspěchy. 

Školy zejména v Británii byly zpočátku strašně konzervativní a tradiční a tak si vzpomínám na případ jednoho studenta, kdy mi volal pan Wicks, tehdejší zástupce HMC, že by mohl nabídnout ještě jedno místo, ale není si jistý, zda to bude přijatelné, škola byla totiž chlapecká, přísně tradiční a studenti tam chodili v uniformách, což byly žluté kamaše a černý plášť, takový talár. Tomáš K. kývnul a myslím, že se s tím dobře vyrovnal. Školy, stejně tak jako celá společnost, se téměř po třech desetiletích proměnily, celkem výjimečně zůstávají buď chlapecké nebo dívčí, většinou už nejsou tolik konzervativní, tradiční, jsou otevřenější a studuje na nich v současné době mnohem více zahraničních studentů. Slavný a nezapomenutelný je příběh Jana Šrámka. Myslím si, že drží prvenství v závěrečných zkouškách. Normální je, že student složí závěrečné zkoušky se třemi, čtyřmi tzv. A levels, ale Jan jich získal deset. Dodnes to je na škole, kde studoval, velká senzace.

S jakým očekáváním studenti do zahraničí obvykle odjíždějí a co je většinou nejvíce překvapí? 

Všechny studenty, kteří usilují o získání stipendia po celá léta, spojuje jedno: chtějí zkusit něco jiného. Zpočátku to bylo zejména zlepšení angličtiny, ale tu už většina z nich nyní ovládá skvěle. Studovat v zahraničí vnímají jako velkou prestiž. 

Co si studenti na zahraničním studiu nejvíce pochvalují a co je pro pro ně naopak nejtěžší?

Nejvíce si cení toho, čeho se jim na dnešních školách stále nedostává, a to rozvoj kritického myšlení, samostatná práce a podpora učitelů. Kdysi to docela trefně vyjádřil jeden ze studentů. Redaktorka z rádia mu položila dotaz: „V čem se nejvíce lišila škola, kde jsi pobýval, od té české?“ Marek odpověděl, že je to v přístupu učitelů – v ČR se tě snaží nachytat na to, co nevíš, a tam se z tebe snažili dostat to, co víš. Dále si dost často pochvalovali, že si mohli vyzkoušet něco, co v nabídce českých škol není – od astronomie přes divadlo, psaní novin, nejrůznější sporty apod.    

Na druhou stranu je potřeba zmínit, že jsou i kritičtí, mluví o tom, že české školy jim daly daleko větší obecný přehled o spoustě věcí. V USA či v Británii je výuka zejména v posledních ročnících hodně specializovaná. Překvapovalo je, jak málo spolužáci (a to i na britských školách) věděli o České republice, většinou jsme pro ně Československo nebo nás řadí mezi země bývalé Jugoslávie. Shodují se na tom, že na české škole se moc učit nemuseli, kdežto tam byla příprava nezbytná. Začátky, než si zvykli na jiný styl práce, byly náročné.

A jak jejich pobyt v zahraničí zvládají rodiče?

Řada rodičů odloučení zvládá hůře než studenti. I když poslední dobou mezi rodiči jsou tací, kteří mají zahraniční zkušenost, a proto vnímají jako důležité, aby této možnosti využily i jejich děti. Taky teď je díky komunikačním technologiím svět menší a není problém být s dětmi ve spojení. To v počátcích nebylo. Nejen, že nebyl internet, ale i telefonní hovory byly tak drahé, že byly velmi omezené. A tak se psaly dopisy, což už si dnes nikdo neumí představit.

Jaké jsou podle tebe hlavní přínosy středoškolských stipendií – pro studenty i pro společnost? Na co studenti a studentky nejčastěji vzpomínají? 

Ve věku, kdy odjíždějí, mají smysly úplně otevřené a jsou připraveni vstřebat a nasát co nejvíce. Vytváří si názory, setkávají se s jinakostí a kulturními rozdíly a to jim v budoucnu umožňuje větší toleranci k jiným názorům a větší pochopení.   

Proč jste se rozhodli program po sedmadvaceti letech předat do rukou nadace Bakala Foundation?

Nadace OSF po celou řadu let podporovala jak projekty neziskových organizací, tak jednotlivce, nabízeli jsme celou řadu stipendií. Poslední dobou se ale více profilujeme na podporu systémových změn. Stipendijní programy nabízí celá řada jiných organizací, ale tenhle program je výjimečný v tom, že nabízí stipendium na soukromých nezávislých školách. Proto jsem ráda, že spolupráce s ASSIStem a HMC bude prostřednictvím Bakala Foundation pokračovat. Je to nadace, jejíž prioritou je podpora vzdělání a podpora studentů. 

V rámci programu už přišel ročník, v němž se o stipendium ucházel syn absolventky prvního ročníku. Co bys budoucím stipendistům popřála?

Ráda bych jim popřála, aby si pobyt užili, aby využili všech možností, které se jim budou nabízet, vyzkoušeli si to,  co dosud neměli příležitost zkusit, prostě „nasáli“ co nejvíce.