V naší zemi a společnosti máme jistě mnoho problémů, které není úplně snadné řešit. Jejich historie je složitá, jejich rozplétání ještě složitější. Najít shodu na tom, jak na to, a potřebnou vůli, čas a často i prostředky, není nic lehkého. Znají to politici na lokální i celonárodní úrovni. Znají to lidé, kteří se pokouší něco měnit ve svém okolí. Znají to občanské iniciativy a neziskové organizace, které chtějí s řešením nejrůznějších problémů pomoci.

Jedním z těch témat, která nám tu opakovaně vyplouvají na povrch, jsou sociálně vyloučené lokality. O tom, jak vznikají, proč jsou problematické a proč v nich dochází ke kumulaci nejrůznějších patologických jevů, bylo napsáno mnoho. I o tom, proč je pro jejich obyvatele tak náročné situaci vyřešit vlastními silami. Kdo se problémem někdy zabýval, tak ví, že viník není jeden, že řešení je komplikované a vyžaduje spolupráci všech – ostatně jako u jakýchkoliv podobných komplexních záležitostí. Nutno dodat, že tato problematika je ještě o to složitější, že nepřináší potřebné politické body, řešení bytové problematiky je pro obce, které nedisponují bytovým fondem vhodným pro sociální bydlení, náročné, a především, že je poznamenána celou řadou rasových a jiných předsudků. 

Přesto tu máme ale i řadu nadějných příkladů, že se věci mohou pohnout kupředu. Ať už jsou to výsledky komunitní práce v mnoha lokalitách, kde se daří zapojit obyvatele do péče o prostředí, ve kterém žijí, a do zlepšování jejich vztahů s okolím. Nebo projekty zaměřené právě na sociální bydlení, které vykazují velmi dobré výsledky v překvapivě krátkém čase. I u nás jsou obce, které přistoupily k problému komplexně a řeší jak vyloučené lokality, tak související vzdělávání a zaměstnanost. Ano, nejde to snadno a ne vše se vždy podaří. Je to běh na dlouhou trať.

Jsem přesvědčená, že k řešení problému můžeme přispět tím, že budeme tyto pozitivní příklady podporovat, mluvit o nich a hledat cesty, jak jimi inspirovat další. Veřejný ochránce práv má přímo v popisu práce chránit občany před diskriminací, poskytovat jim podporu a metodickou pomoc. V naší zemi je však obvykle prvním, kdo nahání politické body laciným “kopáním” do lidí žijících v chudobě a sociálním vyloučení a navážením se do Romů. Samozřejmě není zdaleka sám, obdobně se ostatně chová celá řada politiků a veřejných činitelů, u něho je to však z povahy jeho úřadu o to víc alarmující.

Pan Křeček tvrdí, že objel všechny vyloučené lokality. Kdy naposledy se ale vypravil do terénu, aby se  zblízka podíval na takové příklady dobré praxe, podpořil je či veřejně pochválil jako inspiraci pro další? Byl se někdy současný ombudsman podívat u pana Emila Voráče v Novém Sedle, jak jeho spolek pracuje s tamní komunitou? Nebo v Krnově, kde tamní základní škola ve spolupráci s neziskovou organizací provozují odpolední klub pro školáky přímo uprostřed vyloučené lokality? Kdy se vydal do Jihlavy nebo jiných míst, kde úspěšně funguje Housing First? Kdy mluvil s Claudií Laburdovou, která vede aktivní skupiny romských žen a mladých lidí v mnoha vyloučených lokalitách po celé republice? Kdy se potkal s Miroslavem Klempárem a Magdalénou Karvayovou, kteří pracují s romskými rodiči a úspěšné propagují zápisy dětí do nesegregovaných škol? Kdy se připojil ke stipendistům organizace Romea a společně s nimi motivoval děti z vyloučených lokalit ke studiu? Nebo dokonce, kdy naposledy mluvil se samotnými obyvateli vyloučených lokalit?!

Přála bych si, aby veřejný ochránce práv byl tím, kdo bude na problém veřejně poukazovat. Bude vysvětlovat většinové společnosti, ale i představitelům úřadů a státních institucí, že i oni jsou příčinou a součástí problému a že je třeba s tím něco udělat. Bude nabízet možné cesty a příklady, jak takové situace řešit. A k řešení bude sám aktivně přispívat. Věřím, že když bude ve veřejném prostoru takových hlasů více, šance s problémem skutečně pohnout se násobně zvýší. Nadávat a ukazovat prstem na různé viníky nezmění nikdy nic. A veřejný ochránce práv je ten poslední, kdo má přilévat olej do ohně.