Helena Hubatková Selucká pracuje pro Knihovnu Jiřího Mahena v Brně a je členkou Svazu knihovníků a informačních pracovníků (SKIP) a garantkou jeho odborné sekce Bezbariérové knihovny. Ve spolupráci se Sdružením knihoven ČR (SDRUK), Národní knihovnou ČR a Severočeskou vědeckou knihovnou v Ústí nad Labem uspořádala cyklus webinářů zaměřený na roli knihoven v integraci nově příchozích z Ukrajiny. Jak se daří knihovnám čelit novým výzvám a co je čeká a jakou roli hrají v propojování a utužování komunit? 

Pod SKIPem se vám podařilo uspořádat sérii webinářů zaměřujících se integraci příchozích z Ukrajiny. Jak k tomu došlo? 

Na konci roku 2021 vydala sekce Bezbariérové knihovny metodickou příručku Interkulturní knihovnictví. Její autorkou je moje kolegyně ze sekce Katka Nekolová. Když příručka vznikala, četla jsem vždy novou a novou verzi a přešla mi prostě do krve. Pak přišla válka na Ukrajině a já jsem věřila, že můžeme příručku vnést do reálné praxe českých knihoven. Člověk musí mít vlastní iniciativu a vůli ty věci měnit. Sama sebe beru jako takového zprostředkovatele, někoho, kdo věřil a dokázal, že knihovny umí reagovat pružně a mohou v této složité situaci pomáhat. Ale někteří mí kolegové mě trochu odrazovali, že nejsme schopni něco tak rychle zorganizovat. Povedlo se to díky velké spoustě lidí, kteří se na celém cyklu webinářů podíleli, včetně Knihovny Jiřího Mahena v Brně, pro kterou pracuji. Se začátkem války na Ukrajině byly knihovny v situaci, kdy musely obstát, takže najednou se mnoho bariér, které bránily interkulturnímu knihovnictví, dalo překonat. 

O jakých bariérách se například bavíme?

České knihovny se mimo velká města, jako je Praha nebo Brno (popřípadě univerzitní města), moc nesetkávaly s jazykovými minoritami, a proto ani příkladů interkulturního knihovnictví nebylo mnoho. A když už do knihovny přišel někdo s odlišným mateřským jazykem, narazil na jazykovou bariéru nebo omezenou nabídku služeb, které knihovny mohly poskytnout. Chyběl nám zahraniční fond, jazykové mutace webových stránek, lidé, kteří by byli v knihovnách schopni komunikovat v jiných jazycích. Velkou váhu má také vnímání role knihovny v rodné zemi. Při otevírání ukrajinské otázky jsme narazili také na to, že někteří vnímali knihovny jen jako půjčovny knih. Takže pro nově příchozí bylo těžké odpovědět si na otázku, proč by měli do knihovny vůbec chodit?

Myslíte, že se podařilo přístup nově příchozích z Ukrajiny ke knihovnám proměnit? 

Myslím, že ano. Data k tomu máme i z nedávného průzkumu, na kterém jsme spolupracovali s Národní knihovnou a Nadací OSF. S negativními reakcemi většinové skladby čtenářů knihoven na poskytované služby pro nově příchozí z Ukrajiny se knihovny skoro vůbec nesetkaly, nově zavedené služby měly významnou podporu i od zřizovatelů a partnerů knihoven. Mezi šesti tisícovkami knihoven po České republice jsou samozřejmě velké rozdíly, ale na základě zkušeností mých kolegů a kolegyň hrála významnou roli aktivita knihoven směrem k rodičům s malými dětmi (projekt Bookstart: S knížkou do života) a nabídka jazykových kurzů. Významným faktorem byla také spolupráce s krajem, městem a popřípadě nějakým integračním centrem, kde byly knihovny jejich prodlouženou rukou. Aby mohly hrát knihovny roli komunitního centra, bylo důležité, aby své služby nabídly hned v první vlně, jinak byla šance otevřít si dveře k ukrajinské komunitě nižší. Samozřejmě ne všude se knihovny do integračních aktivit zapojily, někde poptávka prostě nebyla nebo ji naplnil někdo jiný, a to je přirozené. 

Vnímáte rok a půl po eskalaci ruské agrese nějakou změnu v tom, jak knihovny dnes k integraci přistupují a s jakou poptávkou ze strany Ukrajinců se setkávají? 

Když začala válka, knihovny okamžitě reagovaly, vznikl web Knihovny Ukrajině, rozcestník, kde mezi sebou mohli knihovníci a knihovnice sdílet informace, série webinářů k poznání specifik ukrajinské komunity, literatury, náměty na pracovní listy v ukrajinštině atd. Teď ale s nabitými zkušenostmi knihoven nikdo systematicky nepracuje, není nikdo, kdo by se šířeji zabýval současnými potřebami Ukrajinců, které by mohly naplnit právě knihovny, prostě na to není personální kapacita. S postupným usazováním situace potřebují integrační centra pomoc knihoven stále méně, více než rok po začátku války je navíc hodně dětí a mladistvých již zařazeno ve školském systému a tam získávají z hlediska jazykové vybavenosti a komunitního života větší benefity. 

Pro knihovny se zde ale otevírá cesta nějaké větší spolupráce se školami, které s náporem ukrajinských studentů a jejich jazykovou výbavou potřebují pomoci. Co totiž vnímám, že se u knihoven opravdu změnilo, je míra sebevědomí, že práci s jazykovými minoritami zvládnou. Máme nové komunikační kanály, které můžeme využít, staly jsme se relevantními partnery pro subjekty zaměřené na jazykové menšiny, které do té doby knihovny nevnímaly jako komunitní centra (například Centrum pro cizince, Meta a další). Dokázali jsme to v knihovnách změnit. A samozřejmě se snažíme využít nově nabyté znalosti s ukrajinskou menšinou pro práci s dalšími jazykovými minoritami. 

Jakou roli v propojení s ukrajinskou komunitou hrálo to, že jste měla kolegyni z Ukrajiny? 

Kolegyně k nám přišla během prvních pár měsíců od započetí války a práce s ní byla užitečná pro všechny zaměstnance knihovny. Tím, že s ní pracovali, mluvili s ní, se naučili hodně nejen o její kultuře, ale také o tom, jaké to je mít takové kolegy. Bohužel se s jejím odchodem napojení na ukrajinskou komunitu uzavřelo. To znamená, že my teď máme pouze teoretickou představu o potřebách ukrajinské komunity směrem ke knihovně. V současnosti ve SKIPu revidujeme původní čtyři standardy pro lidi se zrakovým sluchovým, mentálním a tělesným postižením, pro systematickou práci s jazykovými menšinami bychom potřebovali extra pracovní sílu. 

Kdybyste měla vypíchnout jedno hlavní ponaučení, které si knihovny z práce s ukrajinskou komunitou odnesly, co by to bylo? 

Knihovny se naučily být reálně připravené na to, že když k nim přijde cizinec, zvládnou to. Tím, že byl kontakt s Ukrajinci velmi častý, rozšířilo mnoho knihovníků a knihovnic svou komfortní zónu a už z cizího jazyka nebo odlišných potřeb a přístupů nemají takový strach. V knihovnách automaticky přemýšlíme o tom, že když je nějaký program dobrý, zda-li by se dal vést i v odlišném jazyce. Vidím, že tohle přemýšlení se posunulo za příhraniční oblasti a aplikují ho knihovny napříč ČR. 

Co by knihovnám pomohlo, aby svou komunitní roli mohly ještě zlepšit? 

Důležité je mít čas a prostor pro sdílení zkušeností, dobrých i špatných. Najednou zjistíte, že to, že vám na program pro ukrajinské středoškoláky žádní středoškoláci nechodí, řeší i ostatní knihovny, ale třeba také zástupci kraje a další. Společně pak můžete vymyslet aktivitu, která fungovat bude. 

S čím by měla knihovna, která chce dělat integrační aktivity, začít? Můžete dát tři hlavní tipy?

Mít přeložené webové stránky do různých jazyků, vytvořit si základní komunikační karty v těchto jazycích. Nabízet jazykové kurzy, zavést programy pro rodiče s dětmi, soustředit se na výuku češtiny, více spolupracovat se školami a hledat společné cesty, jak pomoci nejen dětem z majority, ale i těm, co do českého vzdělávacího systému teprve nastoupily. 

Autorka: Markéta Prokeš Wittichová

Rozhovor byl publikován v měsíčníku Čtenář.